Wind and Wuthering
Po kroku do neznáma na A Trick Of The Tail si kapela mohla trochu vydechnout. Místo toho o rok později natočili materiálu téměř na dvojalbum. Asi proto je Wind and Wuthering pestřejší a dynamičtější deska (nebo možná roztříštěnější). Jako by se Genesis opět chtěli rozlétnout mnoha různými směry. Návaznost na Trick je jasná, ale ani v nejmenším se nedá říct, že by to byl nějaký odvar. Je to poslední album Genesis se Stevem Hackettem a podle mě i jeho skladatelský vrchol v rámci kapely. Má tu dost výrazný prostor, i když mu stejně nestačil. Pořád dominuje Banks, který složil sám skoro polovinu alba, ale výraznější přítomnost Hacketta mu podle mě jenom prospěla. Skvěle se totiž doplňují. Tam, kde jeden září jako skladatel, je druhý přítomen jako fantastický instrumentalista. A nejlepší je, když skladatelsky spolupracují. Album taky spadá do doby, kdy se objevovala spousta nových syntezátorů, takže Banks si přidával další zvuky do svého orchestru. Ale i Hackett tu hraje na ledasco, i když to moc nepoznám, stejně jako kde Rutherford hraje na čtyř-, šesti- nebo osmistrunnou basu, jak uvádějí popisky. Rutherford a Collins kromě instrumentálního mistrovství přinášejí podobně jako na Tricku „své“ styly a podílejí se na celkové pestrosti alba. Jako zpěvák podle mě Collins s každým albem roste. Wind and Wuthering má taky nádherný obal, který se k hudbě uvnitř velice hodí a zdá se mi, jako by se atmosférou vracel k Trespassu. Podle mě i vystihuje místo nahrávání v nějaké chajdě uprostřed nizozemských polí topících se v mlze.
Eleventh Earl Of Mar je (pokolikáté už) perfektní úvod desky. Ano, to je ta spolupráce Hacketta a Bankse (s kusem textu od Rutherforda), kterou jsem měl na mysli. Majestátní intro, dynamické sloky a refrény, od začátku je to ostřejší možná i než Dance On A Volcano, asi i díky varhanám. Nádherný je přechod z rozlítané jazzrockové pasáže do Hackettova pochodového motivu s unisonem kytary a syntezátoru (což ve výsledku zní jako kytarový syntezátor), od 1:54 a pak znovu 3:24… „See the Stewart all dressed up/He's got eyes in the back of his head“ a pak to rozplynutí při „There's a band of light across your eyes.“, nebo jak Phil zpívá „They're headed for London, And that will be their grave“. Náladu zcela změní úžasný zasněný Hackettův fragment House of Four Winds s charismatickým Collinsem zakončený zase nebeskými akordy na přelomu šesté a sedmé minuty. Tohle místo miluju. Fantastická skladba, jedna z mých opravdu nejoblíbenějších od Genesis. Podobně jako Dance On A Volcano kombinuje všechny skvělé stránky kapely.
One For The Vine považuje Banks za svůj vrchol na poli dlouhých skladeb. Poté přišlo zkracování a nakonec převážilo skupinové komponování/jamování. Je to podobná skladba jako Mad Man Moon. Klávesové party jsou krásné, třeba ten „lesní roh“ na přelomu druhé a třetí minuty. Pěkně plynule se to rozvíjí až do Collinsova falzetového refrénu (ten mi nijak nevadí) a divadelního výkřiku hlavního protagonisty „Let me rest for a while“. Velmi jemně začíná i instrumentální část, která se ale rychle rozjede a připomíná jejich nejdivočejší jízdy první poloviny 70. let. Třeba funky pasáž cca 5:00-5:25 zní až futuristicky. Zajímavé je, že podobně jako v Mad Man Moon je tu náznak flamenka. Dobrý je i zlověstný syntezátor od 8:25. Kytary jsou přítomny spíš jen jako koření. Text je takový klasický Banks, srozumitelně podaný příběh z nějaké knihy bez velkých poetických ambicí. Přesto mám pocit, že tomu hudebně něco málo chybí, podle mě vklad nějakého jiného skladatele, který by tu Banksovu romantiku trochu rozbil. Tahle skladba, ze které jsem byl kdysi nadšený, u mě s postupem času trochu ztrácela, ale záleží na náladě. Někdy si ji užiju hodně, jindy méně. Každopádně je skvělá.
S Your Own Special Way jsem měl vždycky problém a mám ho pořád. Ještě bych snesl tu sloku s vábivým syntezátorem sirény, to má nějakou atmosféru, klidně bych to ale po minutě utnul a byla by to příjemná hříčka a la For Absent Friends. Ale jakmile přijde refrén, jsem uvězněn v haldě cukru. V další sloce se přidá jakési harfičkovité brnkání, to jsem v té hromadě doplaval ke karamelové stěně – korbě náklaďáku naloženého cukrem a mnou. Po refrénu se na náklaďák začne snášet jemný cukrový poprašek v podobě Banksovy mezihry. Nevím, čím se inspirovali, skoro mi přijde, že snad tento typ písní vynalezli. Nekonečné refrény (podobně jako v Ripples) s Philovým falzetem, to je mlha z cukrové vaty na marcipánové cestě, po které karamelová tatra vozí cukr z jednoho skladu do druhého a zase zpátky. Je zjevné, že tahle skladba je na albu také proto, aby tam byl nějak sólově reprezentován Rutherford. I Banks dnes uznává, že to hudebně není úplně ono. Přesto se s ní jako se singlem dostali do žebříčků v UK a nově i USA. Předzvěst věcí příštích… Musím ale říct, že koncertní verze z Archive 2 z roku 1986 v minimalistické až intimní aranži s (kupodivu) nevtíravými smyčci je pěkná a mám ji radši než studiovou.
Wot Gorilla? je další Collinsem podsunutý jazzrock. Tentokrát je jasnou inspirací partu bicích a té vzletné melodie nad nimi Nubian Sundance od Weather Report. Banks i Hackett do té atmosféry krásně preludují, jejich „poryvy“ se mi moc líbí a v cinkajícím a klouzavě vibrujícím závěru si nemohu nevzpomenout na začátek Třiatřicet. Skvělé osvěžení, zvlášť v kontextu alba, přitom nenatahované. Please Don’t Touch, kterou na album nedali, by byla taky výborná, ale Wot Gorilla? jí podle mě místo nezabírá (tady s Hackettem nesouhlasím). Docela se mi líbí, že na album dali cca deset minut instrumentálek místo kratších zpívaných věcí.
All In A Mouse’s Night je takový nástupce Robbery se scénicky pojatým textem, tentokrát na téma Tom a Jerry. Hudebně je to majestátní, dynamické, výpravné. Skvělé bicí ve sloce, zábavný rytmus a akcenty, úplně jsem nad tím nepřemýšlel, ale dost mě to baví. Asi zase nějaká jazzrocková inspirace. V částech, které zpívá myš, je nádherná ta šmejdivě-hodinková aranž všech nástrojů opřená o tvrdou basu a tentokrát pro mě přehledné bicí. A nástup „Come on baby let the poor thing go…“ je boží, tam je zase jazzrockový Rutherford. Kočičí trauma na konci zpívané části je hehe a pak tu máme instrumentální dojezd s kytarovým sólem. A to je druhé místo na desce, kde si vzpomenu na Blue Effect, i díky té syntetické base. Podle mě se tímhle inspirovali na Světě hledačů nebo Třiatřicet. Další skrytý klenot desky a pro mě nejlepší z Banksových věcí zde.
Blood On The Rooftops je už klenot neskrytý, v superlativech se o ní vyjadřuje i Banks, a to je co říct, když ji nesložil. Je to úžasná Hackettova balada s příspěvkem Collinse, který ji zpívá překrásně „v roli“. Už Hackettův úvod je skvělý a i když není tak spektakulární, má na mě podobný účinek jako Firth of Fifth. Miluji i Banksovo jemné podbarvování (třeba část od 1:49 je magická) a Rutherfordovu lahůdkovou basu. Pak do toho vpadne Collinsův refrén s další okouzlující melodií. Podle mě naprosto fantastická skladba po všech stránkách. A působivý, přímější text, takový, který by Banks a Rutherford nenapsali a Collins by ho asi pojal spíš plytce. Jaký to rozdíl oproti klišoidní Your Own Special Way. Z téhle skladby je poznat, že Hackett byl výraznou, vyzrálou skladatelskou osobností, která měla přes všechnu Banksovu genialitu Genesis co dát a bez níž byla kapela chudší. Jak by se vyvíjeli, kdyby zůstal? Asi by se víc drželi art-rocku, což by mohlo vadit Collinsovi, ale Hackett nebyl žádný úplně ortodoxní art-rocker, takže by se asi srovnali.
Pokračujeme ve strhující jízdě. Sedmiminutová instrumentálka Unquiet Slumbers For The Sleepers In That Quiet Earth působí na albu až nečekaně. První část je krásná polétavá atmosféra s vánočním nádechem (pro mě, asi díky té zvonkohře). Wind je vůbec takové vánoční album, nemohu si pomoci. Druhá část je klasická genesisovská palba, naprostá nádhera tažená perfektním Collinsem a Rutherfordem. Vzletná, bezstarostná melodie v kombinaci s nabušenou rytmikou se pak přelomí do tvrdé třetí části s ďábelským syntezátorovým sólem. Moc se mi to líbí i zvukově. Úžasné. Opět.
Afterglow (neboli Have Yourself a Merry Little Christmas) podobně jako konec Supper’s Ready přichází po Apokalypse se záběrem zapadajícího slunce a titulky. Tentokrát ale se sněžením. Skladba pěkně graduje a „I miss you more“ je moc hezké, doprovodné vokály jsou beatlesovské, ringovské bicí fajn, jako konec alba to funguje. Přesto pro mě nepatří mezi vrcholy desky a zejména naživo mě nikdy moc nebavila, připadala mi taková utahaná – asi i proto, že tam nejsou doprovodní Philové. Kapela ji ale má ráda, je to jedna z vůbec nejhranějších věcí. Nejlepší je ale ve studiové verzi.
I když jsem k albu místy poměrně kritický, pořád je to fantastická deska. Zatímco Trick byla taková vyrovnaná náhorní planina vysoké kvality s menšími vrcholky, tady je to členitější a vedle závratných výšin se vyskytují i bažinaté propadliny, hehe. Přes všechna slabší místa je tu několik zcela mimořádných skladeb, konkrétně Earl of Mar a celá druhá strana kromě Afterglow, a proto nemohu jinak než:
6/5
Tři další písničky nahrané pro album vyšly na EP Spot The Pigeon, které se velmi dávno v nějakém bazaru (protože bylo i levné) stalo jedním z mých prvních CD Genesis a mám pro něj slabost. Podle mě je skvělé a vždycky jsem přemýšlel, jak bych si s jeho pomocí sestavil „lepší“ Wind And Wuthering, hehe.
Match Of The Day je odpočinkový hehesong navazující na Harold The Barrel a pojetím textu i na Epping. Na albu to mohl být oddechový předěl, ale asi na něm nechybí. Přesto zábavná písnička, hudebně vůbec ne blbá. Líbí se mi hlavně zajímavá a docela dramatická aranž refrénu, která pročísne pohodičku slok.
Pigeons je podobně jako Grand Parade a spousta věcí z 80. let postavená na jednom motivu. Zde dokonce na jednom tónu. Collins tu pak logicky má jako kontrast nádhernou a košatou melodii zpěvu a podobně jako v Match Of The Day tady po Gabrielovsku „hraje“, a to velmi charismaticky. Není to ale tak úplně vtipné, podává to dost smutně, což v kombinaci s tím neměnným motivem kytary působí až depresivně. Na konci zpěvu to Rutherford krásně rozjede na basu, mccartneyovsky melodicky (ale není to v mixu úplně výrazné). Tuhle věc bych si na albu uměl představit, bylo by pak ještě pestřejší.
Co na Wind and Wuthering mělo být stoprocentně je Inside And Out. Ano, je to jakási variace na Cinema Show (akustická zpívaná první část a divoká sóla ve druhé), což ji možná vyřadilo z výběru, ale je prostě skvělá. Sloka (asi od Rutherforda) je moc pěkná a ani mi nepřipadá přeslazená, naopak je vzdušná. Banks tu hraje krásné až orientální klávesy, dokonce je tam jakýsi náznak harmoniky? Refrén taky pěkný, postupně se přidává rytmika, moc se mi líbí ten dlooouhý přechod od 3:16 a velmi úsporná, ale efektní basa. A ta instrumentální druhá část je prostě fantastická. Banks i Hackett jsou úžasní. Banksovo sólo je wakemanovský kvapík, potom je krátký prostor pro nádherné Rutherfordovy baskytarové vyhrávky, a přichází howeovsky explozivní Hackett. Ten se tady rozloučil s kapelou nejlepším možným způsobem. Úplný závěr mi připomíná Quadrophenii. Mohl to být i fantastický konec Wind And Wuthering…. Ale místo toho, jak napsali soudruzi zde: https://magnetmagazine.com/2009/06/02/the-overunder-genesis/ „Hackett quit the band, beginning the gradual decline that ultimately led to some of the worst music in the history of the universe.“ Hehe. Ale já si kreslím dramaticky nesouhlasnou vlnovku.
|
Registrace nového uživatele 
