Tales From Topographic Oceans (1973)
Nevím, jestli nějaká art-rocková kapela v 70. letech skutečně naplnila klišé o nesoudné, do sebe zahleděné hudbě bez opravdovosti a energie. Možná ELP, hehe, ale Yes to ještě (těsně) vybalancovali, protože pro mě i na Tales působí opravdově. Je to Anderson obřadně přednášející posluchači moudro vesmíru v new age-ezo-ufo-jogínském balení poté, co si podle Wakemena přečetl v sobotním magazínu článek o védách. Tales je skladatelsky, ale asi i z hlediska myšlenky a celkové konstrukce, albem dua Anderson-Howe. Ostatní sice taky do jedné nebo dvou skladeb přispěli, ale tahouni jsou jasní. Chybí mi výraznější skladatelský vklad Wakemana (jako by nevěděl, čím má do struktur Andersona a Howea přispět), ale i Squirea. Aranžérsky má bohatý prostor Howe, který je tu skoro v roli sólisty před doprovázejícím orchestrem (Wakeman). Nový bubeník Alan White sice hrál s Lennonem i Harrisonem, ale nebyl to žádný šedesátkový Ringo. Hraje jinak než Bruford, ale je také vynalézavý (po svém) a nebojí se neobvyklých perkusí, což muselo kapele vyhovovat. S neobvyklým, „nepísničkovým“ pojetím skladeb na Tales si podle mě poradil velmi dobře. Přesto musím říct, že tam, kde Bruford v pozitivním smyslu vyčníval, White „jen“ zapadá. Dvojalbum má opravdu krásný obal, a to i na poměry v rámci tvorby Rogera Deana.
The Revealing Science of God (Dance of the Dawn) je až legrační název (on název alba není o moc lepší – škoda, že se to nejmenuje vtipně a výstižně Over The Edge, jak doporučoval jeden dobový recenzent). Hudebně je to ale asi nejsilnější část alba. Nebo ne? Těžko říct. Ani po letech si nejsem jistý. Každopádně úvodní nájezd s mňoukavou kytarou a klávesami a Andersonem v tranzu je výborný. Po třech a půl minutách úvodu (poslouchám tu nezkrácenou 22:37 verzi s oceánem) přichází hlavní syntezátorový motiv, který je majestátní a magický. Skladba ve středním tempu lyricky plyne s Andersonovou textovou zvukomalbou („Talk to the sunlight caller“). Od 6:12 je takový zajímavý break na bicí a pak dvě místa, která si textově pamatuju z Yes skoro nejvíc: „What happened to this song we once knew so well“ a „I must have waited all my life for this… moment“. Je to velmi uklidňující projížďka. Po devíti minutách přejdeme do krátké agresivnější části, která jako by vypadla ze Siberian Khatru. Pěvecky je to nádherné, stejně jako celá skladba. Další krásné místo je „Getting over overhanging trees…“. Ve čtrnácté minutě se vrací „Siberian Khatru“ motiv, ale tentokrát jemněji a s krásným klavírem. Opakování zpívaných motivů se střídá s chorály a taky s kytarovým a syntezátorovým sólem v asi nejvíc nářezové části první hodiny alba. Můj celkový dojem je, že vytvořili uklidňující skladbu, v níž čas plyne jinak. Podobně jako v Close To The Edge se tu opakují a obměňují nosné motivy, možná to všechno nelícuje tak ideálně, ale pořád je to pestré – tady rozhodně netrpěli nedostatkem zajímavých nápadů. Přesto jsou tu i některé trochu divné pasáže, třeba v jedenácté a dvanácté minutě je takové bezcílné instrumentální bloumání, jako by je nenapadlo, jak to lépe přemostit. Konec skladby je ve stylu poslední zhasne. Jo a ve 21:04 jsem pořád přemýšlel, co mi připomíná ta Howeova kytara – je to Lady Jane od Rolling Stones. Tuhle skladbu jsem poprvé slyšel a viděl na Keys To Ascension, jestli se nepletu. Připadala mi zajímavá, ale ne tak dobrá jako ostatní.
The Remembering (High The Memory) má líbeznou kytarovou melodii. Miluju to pauzu v 0:27. Jediné, co mě malinko ruší, jsou ty flašinetově znějící klávesy, které se občas objeví. Úvod a sloka, to je nádhera, zase magický zpěv všech zúčastněných. Po dvou a půl minutě přichází jiná snová melodie. „…and I do think very well…“. Krásná písnička. Předěly mezi zpívanými částmi jsou hodně genesisovské s majestátními poryvy mellotronu jak z Fountain of Salmacis. Zase je to pro mě pocitově podobné And You And I, ale méně bombastické. Po devíti minutách pěkná změna melodie i aranže (přenádherné akustické kytary) a pak je vložen trochu rychlejší fragment s výraznějšími bicími. Zazní tu i motiv „relayer“, kterého se chytli na další desce. Pak už se to prolíná s již slyšenými melodiemi, které se různě obměňují a občas se objeví nějaké klávesové nebo kytarové sólo. Moc se mi líbí třeba rytmika pod klávesovým sólem v čase 13:45-14:15. Někdy mi to ale připadá příliš dlouhé a bez nějaké výrazné gradace. Že by gradoval text, to nemohu říci, ale některé zpívané části asi nebylo nutné opakovat tolikrát. V posledních třech minutách se připomene motiv z první skladby, první náznaky temnější třetí strany a následuje úžasné finále s krásnou kytarou a zpěvem. Slyším v něm zárodek Awaken.
The Ancient (Giants Under The Sun) otevírá zajímavý perkusivní maglajz (c) Olias se štěkající basou a s kytarou, která se kolem toho ovíjí jako had. Je to hodně divoká hudba, trochu až freejazzová. Připomíná mi King Crimson (řekl bych, že to jsou přímo odkazy, třeba v deváté minutě ten pochodový rytmus). Nakonec se i přes časté záseky a stopky dostaneme na mellotronovou pláž, kde se odehraje první zpívaná část. Tohle jsou hardcore rituální a absolutně neusměrnění Yes. Střih v 6:39 je nádherný. Alan White tady docela dobře zastupuje Bruforda. Je to cesta nikam (c) A. G., ale zato přes džungli a s neustále ječící kytarou. Po dvanácti minutách konečně dospějeme k písničce Leaves of Green. Akustická kytara s minimálním doprovodem kláves je uklidňující, ale není to úplně nejsilnější song od Yes. Na kterémkoli albu klasického období bych ho považoval za vatu. „And I heard a million voices singing“ mi vždycky připomene The Who. Na konci se stejně vrátí zlověstné motivy z úvodu. Asi nejslabší strana desky, ale pořád zajímavá. V úvodu pracovní verze na CD vydání je pěkná klávesová linka, která je ve finální nahrávce potlačena…
Ritual (Nous sommes du soleil) je spolu s The Revealing asi moje nejoblíbenější část alba. Prvních cca 14 minut byla taky jedna z prvních věcí, co jsem od Yes slyšel. Instrumentální úvod je překrásný, a i když to není druhé Close To The Edge, přirostlo mi to k srdci. Howeova kytarová melodie od 1:00 je prostě skvělá, bicí se mi tady taky moc líbí. White má moc pěkná místa na začátku čtvrté minuty. Squire je taky výrazný, má své okénko na konci čtvrté minuty, ale na celém albu mi připadá, že se bohužel drží dost zkrátka. Hravá a bloudivá kytara nakonec najde melodii pro zpěv. Začátek zpívané části je velmi uvolňující, nemá to na mě už takový účinek jako dřív, ale jednu dobu mi to přišlo geniální. Jako by z člověka mělo všechno spadnout. Po dvou minutách tohoto jsme si odpočinuli a začne nová melodie s elektrickým sitarem. Tuhle část taky miluju: „Life seems like a fight“ a Squire zase hraje tu pomalu stoupající linku. Syntezátor se nepozorovaně vrací k motivu z The Revealing. Postupně se vše dramatizuje. „…at all“ v jedenácté minutě, to je nářez. Výborný White a Squire. Druhá půlka skladby začíná zběsilou jízdou s divokými sóly – tu mám moc rád. Pak střih a několikaminutová perkusivní zhulenina a la King Crimson nebo Can. Na konci zase zklidnění s romantickým klavírem. Ale k tomu mám často problém se dostat. Poslední sólo Steva Howea začíná pro mě trochu rozpačitě, ale pak v jednom momentu dosáhne dost dobré intenzity. Závěr zase odeznívá do ticha – to zní opravdu jako z nějaké symfonie.
Tales From Topographic Oceans je opravdu zvláštní odklon v diskografii Yes, odvážný a svým způsobem pochopitelný jako snaha neustrnout, ale také ne zcela zvládnutý. Spíše než klasické art-rockové album to připomíná hudbu k nějakému mystickému rituálu, meditativní pásmo postavené hodně i na textu (důraz na text je pro mě ale v případě Yes špatně). Chybí zde ty typy rychlých bombastických skladeb, které už předtím předvedli v dokonalé podobě. Místo toho jako by se vydali cestou And You And I a došli po ní možná až příliš daleko. Výrazné gradace a vrcholy jsou utlumeny ve prospěch dlouhých ploch. Je to částečně symfonické, částečně hravé, částečně rozpadlé. Probleskuje zde genialita kapely, místy je album okouzlující a nádherné, jako by v pomalém tempu stoupalo pořád výš a výš. Docela rád bych si poslechl kompletní koncertní nahrávku alba z turné 1974. Na druhou stranu album působí taky nedotaženě a nevyváženě. Wakeman a Squire často hrají druhé housle za Howem, který to ale sám taky osmdesát minut neutáhne a kdyby měl prostoru méně, možná by se víc zkoncentroval. Rovnováha z Close To The Edge je každopádně narušena. Anderson místy zpívá jako nějaký kněz a trochu mu chybí syrovost, přirozená emotivnost. To sice možná podporuje meditativní charakter desky, ale oslabuje její energii. Na albu mi také trochu chybí výrazné a silné instrumentální pasáže, což je při jeho délce a přes velkou plochu zpěvu docela překvapivé. Scénické předěly v hudbě jsou občas takové bezradné a některé nápěvy nejsou kdovíjak silné. Je docela zajímavé si poslechnout Stevenem Wilsonem domyšlené „single edits“ všech čtyř skladeb, tedy vypreparované písničky v jádru každé skladby. Bylo by to silné EP? Nejsem si jistý, není to úplně chytlavé. Ve výsledku pak žádná skladba na albu není nářez od začátku do konce. Tales ale nejsou ani ten typ dvojalba, ze kterého by se dala vysekat jednoznačná vata nebo které by šlo jednoduše zkrátit. Tím by se podle mě nic nezlepšilo. Nakonec si myslím, že prostě neměli tolik silného materiálu jako na minulé desce a ještě k tomu se snažili vyrobit koncepční dvojalbum, což byl asi příliš velký kus práce. Pořád jsou to ale klasičtí Yes ve vrcholném období a pořád je tu mnoho výborného a velmi málo otravného nebo vyloženě nudného. Někdy mi Tales From Topographic Oceans opravdu sednou, někdy moc ne. Podle toho bych je hodnotil v rozpětí 3-5. Teď jak jsem je několikrát poslouchal, tak mě bavily čím dál víc, ale přidržím se střední hodnoty.
4/5 |
Registrace nového uživatele 
