Kevin Gilbert - Shaming of the TrueKEVIN GILBERT
Stanislaw Lem v jedné ze svých recenzí na neexistující knihy popisoval tři druhy géniů. První se proslaví za života. Druhý typ umře zneuznaný a proslaví se po smrti – nabízí se Nick Drake, do jisté míry Jeff Buckley, který světové slávy také dosáhl až po smrti. Geniové třetího druhu jsou ti, které nikdo nikdy nepozná a neodhalí. Samozřejmě je to paradox, ale v hudbě se mu nejvíce blíží právě Kevin Gilbert. Kolik lidí v Česku zná tak skvělé album jako Shaming of The True? Desítky? Přitom je to album, kde konečně překonal jakousi chronickou nedodělanost všech projektů, jedno z nejlepších alb 90 let a nových odnoží progresívního rocku..
Pokud by jej stihl dodělat, vyšlo by zřejmě na začátku progrockového revivalu - v době své smrti mixoval některé skladby na druhé album Spock´s Beard, kteří ještě byli takřka neznámí a neměli ani na to ho zaplatit. Shaming of the True by v tomhle progrockovém revivalu vyčnívalo, protože je podle mne úplně jiné album než progrockových alb té doby a následující dekády. V suchosti a syrovosti zvuku, v tvrdosti dosažené bez zapojení metalu, propojení s avantgardou a alternativnějším písničkářstvím, v textech kombinující společenskou kritiku a sebeironii, ale stále s odkazem ke všem Genesis, Gentle Giant, Who atd. Společně s albem Kaviar, které se zase v mých uších hodně blíží projektům Mikea Pattona, se mohl Gilbert po dlouhém hudebním tápání stát jakousi propojující postavou progresivní a alternativní scény. Ale bohužel. Alba vyšla až dlouho po smrti a jejich šíření nepochopitelně zablokovali vlastníci Gilbertova odkazu (na Spotify a Tidal je ze solovek pouze Thud). Takže je Kevin Gilbert stále postavou, kterou když si zadáte do vyhledáávní na Twitteru či Facebooku, vyjedou vám posty jeho spoluhráčů, vyznání lásky od Mikea Portnoye, Lintakera z Toto, Morse atd. a pak posty s 0-2 lajky.
V čem vidím Gilbertovu genialitu? Ano jistě, byl to skvělý muzikant na nástroje do kláves, přes basu a bicí. A je unikátní, že kromě Shaming of the True dokázal vytvořit skvělé desky prakticky ve 4 žánrech – new-age 80s progresivní popu s Giraffe, depresivně písničkářský Thud, pattonovsko zappovskou uchylárnu Kaviar s naprosto nepřijatelnými texty, adult-rockové Toy Matinee, pomoct proslavit Sheryl Crow či udělat live remake Lamb Lies Down On the Broadway, který poslouchám skoro raději než originál. Na druhou stranu, jak v nějaké zapadlé diskusi Reditu či Facebooku (já fakt o Gilbertovi četl i toto) psal jeho basák Dan Schwartz, většina z těch projektů nebyla perfektní a Gilbert se ještě před svou třicítkou autorsky hledal.
Giraffe se o pár let zpozdili a jejich hudba se slévá do jednolitosti. Na písničkářském Thud je 4-5 naprosto krásných a neuvěřitelných skladeb, ale i slabší kousky a chybí koncepce. Nejznámější Gilbertovo album s Toy Matinee majoritně složené Patrickem Leonardem, producentem Madonny a Waterse, který Gilberta stáhl z Giraffe, má podle mne jen dva opravu dobré songy (Last Plane Out, Remember My Name). Jeho kvalita paradoxně vysvítá až v živácích hraných bez Leonarda, kde je hudba uvolněnější a muzikantsky skvostná. Na Gilbertovi je taky zajímavé, že si hodně předělává svoje staré songy a půjčuje a dodělává skladby od svých bývalých spoluhráčů s Giraffe. To je případ i dvou skvělých skladeb z Shaming of the True – Water Under the Bridge a Imagemaker. Takže ne, až do posmrtně vydaného a konečně docizelovaného Shaming, to nebyla to genialita ve smyslu dokonalých produktů bez slabých míst.
MOC SYROVÉ NA PROG-ROCK
Takže co? Já Gilberta žeru primárně proto, že když hraje a zpívá, tak mám opravdu pocit, jako bych ho znal osobně a povídali jsme si. Zní to divně a možná je to tím, že u zapomenutého muzikanta si může posluchač vytvořit aureolu a kult odpovídající vlastním potřebám. Ale podle mne i výsledek některých věcí v Gilbertově tvorbě …
Zaprvé je to jeden z mála autorů, kterému se podařilo spojit progresivní rock s až punkovou agresivitou, písničkářstvím a alternativní / avantgardní americkou hudbou. Trochu tím kopíruje vývoj mého posluchačství a proto tak dobře trefil náladu Lamb. Metalový prvek v prog-metalu původní art-rock podle mne většinou nějak systematicky nerozvíjí, je to v podstatě jen tvrději zahrané a tahle zvuková pseudo-inovace dovoluje autorům často uvíznout ve starých klišé (sue me). U Gilberta se opravdu prolíná do progrocku řada žánrů a nálada, z které jakoby člověk slyšel jamování v klubech Los Angeles, chlast, kocoviny, deprese, přespávání v nahrávacích studiích (Gilbert v svém bydlel). O něco podobného se snaží na raných albech Spock´s Beard (viz latina a nasrané texty v The Light), ale tam mi to přijde o řád méně upřímné.
Gilbertova alba (Thud, Shaming) mají úplně super zvuk, který se přitom liší od většiny novější progrockové produkce. A to jakousi suchostí a intimností. Gilbert, který se učil od Botrella a dalších, třeba hodně málo používá hall a reverb. Tenhle „upřímný zvuk“ se pojí s Gilbertovým zpěvem, který není postaven na nějak stylizovaném hlasu, ale člověk v něm slyší někdy hroznou melancholii, jindy sarkasmus a hněv (asi se uměl chovat i jako pěknej sráč). A pojí se i s texty. Pro mne je Gilbert jedním z nejlepších textařů. Vemte si album Thud. Tam se opravdu v jedné skladbě mísí společenská kritika a parodie na ni (Goodness Gracious), klišovité milostné texty s občasnými výhružkami a citovým vydíráním (When You Give Your Love to Me) a do toho jsou skladby s nádhernými upřímnými texty o smrti, samotě apod.
SHAMING OF THE TRUE
A teď k Shaming of the True, které je pojmenována jako přesmyčka Shakespearova Taming of the Shrew (česky Zkrocení zlé ženy). Tohle album je asi Gilbertův vrchol. Připravoval ho řadu let a odbíhal od něj k dalším projektům jako byl Kaviar. Mimochodem, když posloucháte Kaviar, tak slyšíte Gilbertovu temnou stránku a nějak vás nepřekvapí způsob jeho smrti a to, že měl s každým druhým konflikty. Je škoda, že si nedokázal udržet pozornost k dodělání Shaming. Možná se bál upřímnosti, které v tomhle albu je. Protože je opravdu o jeho životě či možném životě. O snaze se proslavit, podrazech mezi hudebníky, kterých byl obětí (ze strany Sheryl Crow) i autorem (opuštění Giraffe kvůli Toy Matinee). O nabídkách hudebního průmyslu zdebilnět a zpřístupnit vlastní tvorbu, které odmítal. Opakuje se téma uměleckého kompromisu a vyhoření. Sebezničení ambicemi. Myslím, že ho psal autentický Gilbert proti Gilbertovi, kterého se sám obával a jehož krůčky směrem k popové slávě končily hůře než důslednost ve vlastní kariéře.
Díky celkového příběhu téhle „rockové opery“ se Gilbertovi také povedlo v něm dobře zařadit všechny prvky jeho textařství – od melancholie a introspekce, přes někdy záměrnou klišovitost po agresi a společenskou kritiku. Co v Thudu fungovalo jako skladby, ale dohromady nedávalo smysl, zde najednou drží pohromadě a navíc má kolem sebe mnohem lepší muziku.
A je to taky hudebně strašně nadupané album. Pokud bych si měl vybrat hudební subkulturu a „hub“, který mi je svým hraním nejblíž, jsou to možná právě muzikanti, co se točili kolem Gilberta – MacLeod a Virgillio na bicí, Marc Bonilla, Stan Cotey, David Levita, Russ Parrish, Botrell jako kytaristi, Schwartz, Paul Ill a další na basu. To je prostě jeden lepší, nadupanější a živější muzikant než druhý a na tomhle albu jich hraje většina.
SKLADBY:
Rozebírat skladby by bylo na celou další recenzi. Některé vypíchnu:
Parade / City of the Sun – začátek alba podle mne hodně odkazuje k Tommymu. To je i proměnlivá struktura City of the Sun s vynikajícím bridgem („Oh Johny, you´ve got a seed in your head. It is the see of your demise. Ambitions gonna lure you away. Into the land of compromise. … Advice for the dying from the dead. Silence the voices in your head.“).
Imagemaker – pro mne jeden z nejlepších riffů kytarových vůbec. Zahrát to takto tight opravdu neumí každý. Nebýt trochu debilní mezisloky dozpívané Nickem d´Virgiliem, který album dodělal, naprosto famozní rocková pecka. Vždy mi udělá hroznou radost, i když jsem to slyšel určitě 100x.
Water Under The Bridge – pro mne jedna z top popových (?) skladeb vůbec, co znám. Rytmicky a harmononicky skvěle udělaná věc s krásným zpěvem. Jediná Gilbertova skladba, která se líbí mojí ženě, která jinak nesnese tu zlou sarkastickou polohu.
Ghetto of Beutiful Things – tahle skladba měla být na Kaviaru původně, ale skončila zde. Spolu s Cerfiable No 1 Smash nejtvrdší alternativní zappovské pecky. Agresivní obskurní texty trochu z psychiatrické léčebny.
The Way Back Home - předělaná skladba od Giraffe a podle mne nádherná věc, která se hodí k Gilbertově zasněné poloze hlasu.
Johny´s Last Song – tohle Gilbert nahrál na ulici v opravdovém dešti, a je to takový jeho epitaf.
|
Registrace nového uživatele 
