Queen - A Kind Of MagicNa tuhle desku jsem se těšil, protože znám titulní píseň a i když se mnou třeba Ivan zajisté nebude souhlasit, je výborná. V podstatě se prý jedná o neoficiální soundtrack k filmu Highlander - většina zdejších písní v tom filmu byla použita. Obavy z opakování Flashe Gordona ale naštěstí nejsou namístě, poněvadž nám tu Kvíni naservírovali další chutné hudební hody.
Tohle album má v rámci diskografie několik prvenství. Je to první deska, která se jmenuje úplně přesně jako jedna ze skladeb v playlistu a taky (pokud se nepletu) obsahuje první song, kde jsou uvedeni jako autoři všichni členové skupiny. Pod One Vision jsou vzhledem k názvu písně stylově podepsáni všichni a jedná se o fantastický otevírák. Song jsem původně znal v pochodové verzi od skupiny Laibach, ale originál je prostě originál. Parádní kytarové riffy a různé vyhrávky, spousta energie a jako téměř vždy fantastický Mercury. Pro mě jejich zřejmě nejlepší "arénovka". Na adresu A Kind Of Magic jsem již v úvodu zahlásil, že je to megabomba. A zase ji má na svědomí Rožér - po Radio Ga Ga jeho druhý nejvýraznější příspěvek k nesmrtelnosti Queen. Původně to bylo prý o dost tvrdší, ale Mercury song změkčil a udělal moc dobře. Někoho asi bude zase iritovat čvachtavý automatický bubeník, ale ono se to k tomu prostě skvěle hodí. Skladba má opět takovou nádherně rozmáchlou atmosféru a je plná malých nenápadných vychytávek. A taky ještě zmíním Mercuryho - pro mě jeden z jeho nejlepších vokálních výkonů. Pokud patříte jako já k obdivovatelům fenomenálního George Michaela, tak se vám soulová One Year Of Love od Johna Deacona jistě bude líbit. Jinak vám to může připadat jako utahaný cajdák. Ale jako bych tam George slyšel... Zrovna tady si myslím, že on by tomu dal ještě větší grády - přeci jen Mercury byl hlavně rockový zpěvák. Funkovou Pain Is So Close To Pleasure složil také Deacon, tentokrát i s Mercurym a podle mě opět výborná věc. Freddie tady zase podobně jako v Cool Cat na Hot Space zpívá falzetem k nepoznání. A skladatelský tandem pokračuje i ve vynikající baladě Friends Will Be Friends. Skladba má nádherně vystupňované sloky a velmi chytlavý refrén, který vám může uvíznout v hlavě, což se mi "bohužel" stalo a pobrukoval jsem si to potom celé dopoledne v práci.
Druhou polovinu otevírá další megabomba, kterou je Who Wants To Live Forever a tohle pro někoho může být i vrcholem celé desky. Brian se tady překonal a naservíroval nám jednu z nejkrásnějších rockových balad vůbec. První sloku zpívá sám Brian, po něm to převezme Freddie a celé to nádherně vypointuje do překrásného bridge a refrénu s kulervoucí orchestrací od Mistra v tomto oboru Michaela Kamena. Ztlumení a následné outro je pro mě pardon my French naprosto posrávací pasáž. Po předchozí parádě ovšem Kvínům tak trochu spadne řetěz v Gimme The Prize (Kurgan's Theme). Sice je to v první polovině chutná hard-rocková svačinka s brilantní kytarou a naříkajícím Mercurym, ale potom přijde pasáž plná samplů a je z toho slyšet soundtrackovost. Určitě to ale není nic, co bych nepřežil a rozhodně to není kardinální průser. Don't Lose Your Head sice tady může působit trochu nepatřičně, ale v minulosti předváděli tito chameoloni větší stylovou ekvilibristiku na jednom albu. Tenhle synthpopový song, ze kterého jsou hodně slyšet osmdesátky (mrkněte na Bloodsport s Van Dammem a uslyšíte tam dost podobný basový podklad, hehe), se tak trochu ohlíží přes rameno směrem k Hot Space. Asi ale nikoho nepřekvapí, že jako starému diskoušovi se mi tohle velmi zamlouvá a ostatně mám pro to i předpoklady, když jsem fandou osmdesátkového i současného synthpopu. Moc se mi tu líbí klasické klávesové textury a celkový drajv skladby. Že to složil Taylor, to snad nepřekvapí nikoho. Nejen tímto songem se tento pán zařadil mezi moje velké oblíbence. Zavírák Princes Of The Universe je možná Mercuryho nejprogresivnější skladbou za posledních pár alb. Začátek parádní - kvílení kytar, Mercuryho drsný projev, houkání mezi slokami. Ve druhé polovině opět Mercuryho skvělá dynamika, kdy se střídá tempo a hudební nápady. Když to skončí, tak si postesknu, že to klidně mohlo být i delší.
A Kind Of Magic je stylově návrat k tvrdším kořenům a celkově to skvěle zapadá do jejich osmdesátkové aury, která se mi opravdu hodně zamlouvá. I přes jedno lehké klopýtnutí nemám jinou možnost, než udělit plnou palbu, milí přátelé.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
