Deep Purple - Who Do We Think We AreTahle deska je tak trochu ve stínu trojice předchozích, přitom patří do stejné stylové i zvukové kategorie. Ale i na mě působí částečně jako přebytky. Woman From Tokyo celkem fajn, i když možná ne úplně ideální na začátek alba, ale nejvíc se mi tam líbí ta klidná mezihra. Mary Long mě nikdy moc nebrala a nic se na tom nemění ani dnes. Super Trouper má hned na začátku nájezd jako na Blood Sucker (z In Rock), ale hned potom odbočka do ztracena a celé mi to zní jako nezajímavé singlové béčko. Pořádná pecka Smooth Dancer přichází konečně až jako čtvrtá v pořadí, svižná Smooth Dancer se může postavit směle mezi ty největší hity Deep Purple. A ani Rat Bat Blue o moc nezaostává, Lordovo sólování mi tady učarovalo už v dětství. Place In The Line se mi také dost líbí, ačkoliv začíná jako utahaná bluesovka, pěkně se rozjede. Hlavně tahle trojice písniček podlě mě vytahuje desku z průměru a kvůli ní jsem se na celou desku těšil, když jsem si ji kupoval. A pochopitelně se pak dostavilo mírné zklamání. Na závěrečnou Our Lady jsem nějak zapomněl, při pohledu na název se mi vybavila jenom melodie kraťoučkého refrénu, přitom není špatná, ale po té trojici nejlepších písniček už nemá moc šanci si utrhnout větší pozornost pro sebe.
Několikrát jsem zmínil kazetu s domácím výběrem poskládaným ze skladeb z éry této sestavy ze začátku sedmdesátých let. A ten, kdo ho tvořil, věděl, co dělal, protože tam zaznělo vše podstatné a bylo to takovou ultimátní DP nahrávku, kterou jsem měl naposlouchanou opravdu hodně. Kromě toho, že se mi to prostě strašně líbilo, tak jsem těch kazet neměl tolik, točil jsem to tedy hodně často. Docela by mě zajímalo, jestli bych na ty ostatní písničky, které jsem poznal až později, nahlížel jinak. Ale asi ne, pořád by některé z nich byly ty slabší. Nevím, od koho jsme to měli tenrkát nahrané, ale dobrá práce.
|