Rudolf Karel (9. listopadu 1880 Plzeň – 6. března 1945 Terezín) byl přední český hudební skladatel a dirigent 1. poloviny 20. století. Mezi jeho nejznámější díla patří opery, klavírní a orchestrální kompozice a komorní hudba.
Hned ze začátku okupace si pohoršil tím, že se zapojil jako bývalý legionář do protifašistického odboje. Stal se spojkou řady ilegálních skupin, včetně politicky důležité skupiny Kvapil-Krofta-Lány. Dále pomáhal za značného osobního rizika umísťovat studenty na lesní práce u Nového Jáchymova, aby se nemuseli vrátit do nově vytvořené „říše“. Na svobodě ještě stihl zkomponovat své poslední dílo "Revoluční předehru", v níž vyjádřil tvrdý odpor proti k háchovskému ospravedlňování protektorátu. Spolupracoval s ilegálními skupinami a jeho venkovské obydlí v křivoklátských lesích se stalo útočištěm partyzánů, jimž pomáhal. Jeho protinacistické aktivity se mu staly nakonec osudnými a 19. března roku 1943 byl zatčen a dva roky vězněn na Pankráci. I přes tvrdé výslechy a fyzické mučení neposkytl gestapu žádné zásadní informace. Ba naopak, on se jim vysmál zkomponováním "Písně svobody" na slova svého spoluvězně v cele. Komponoval i v tomto nevlídném vězeňském prostředí. Mezi jeho díla napsaná v německé cele patří kromě skladeb typu "Pankrácký valčík" nebo "Pankrácká polka" i opera-pohádka "Tři vlasy děda Vševěda", která představovala čin ojedinělý v dějinách opery vůbec. Jelikož ale neměl libretistu, napsal si libreto podle námětu Karla Jaromíra Erbena sám. Toto vrcholné dílo vypraví o malém chlapci, jemuž se díky dobrým lidem vyhnula všechna tragická zla tohoto světa. Ohromující je i to, že jelikož neměl notový papír, psal příběh na toaletní papír. Ten pašoval jeden český dozorce ven. Poradil si i v této situaci, kdy neměl čím psát, což se stávalo velmi často - používal živočišné uhlí. Po válce tuto operu zinstrumentoval Zbyněk Vostřák. Podobným způsobem tvořil i svoje další významné dílo – "Nonet".
Poslední dny jeho života byly pro něj ohromným utrpením. 7. února 1945 byl odtransportován do Malé pevnosti v Terezíně. V této době mu bylo plných 64 let, byl už ale nemocný a zesláblý. I přesto zde komponoval. Podmínky, ve kterých nyní pobýval, byly několikanásobně horší, než na Pankráci. Cely byly přecpané, hygiena zde byla nulová. K jídlu dostával zapraženou ztuhlou bramborovou kaši a k pití obvykle černou vodu nazývanou kávou. Každým dnem chřadl, už pomalu nepomáhala ani nadměrná péče českých lékařů, zvlášť prof. Jiřího Syllaba. Zemřel krátce po tzv. odvšivovací akci, kdy byli nemocní vězni vyneseni na mráz. Následujícího dne, 6. března 1945, byl spolu s dalšími devíti vězni nalezen venku promrzlý a mrtev.
Smyčcový kvartet, op. 12 Adagio molto
Symfonie č.3 "Symfonická báseň Démon", op. 23 (1920)
Symfonie č. 4 "Renesanční symfonie" Es dur, op. 15 (označována také jako Symfonie č. 1) (1921)
Revoluční předehra, op. 39
Nonet (to je ten na hajzlpapíru)
scény z oper Smrt Kmotřička, op. 30 (1932) a Tři vlasy děda Vševěda (1944/1945) (Vševěd taky na tom jednou použitelném papíru) |