Jak jsem byl k The Endless River zpočátku velmi skeptický, tak nakonec se mi to po cca čtyřech posleších začíná dost líbit. Možná je to nostalgie, ale pokud kapela na sklonku své kariéry dokáže novou hudbou vyvolat nostalgii a ne úšklebek nebo ťukání na čelo, tak to asi není nejhorší.
TER není plnohodnotná deska Pink Floyd, nedá se k ní přistupovat bez vědomí okolností jejího vzniku. Na druhou stranu chápu, že to nevydali jako bonusový disk k Division Bell, protože s tím muselo být dost práce a není to jen změť bonustracků. Místy mi to připomíná mé superoblíbené album Broken China, i když TER není tak temné. Hlavně jsem si ale při těch prvních posleších říkal, jaká je škoda, že takových momentů nebylo víc už na Momentary Lapse of Reason a na Division Bell místo některých slabších pseudohitových písniček. Na TER najednou není problém, aby dostal prostor i Mason - a rozhodně tam není do počtu. Není tam ta úporná snaha vyrovnat se Watersovi a vymyslet novou Wall nebo Dark Side of the Moon, ale spíš návrat k atmosféře období 1968-1975, což mi vůbec nevadí.
Nepřišel jsem zatím na chuť té skladbě s klarinetem nebo saxofonem nebo co to je a závěrečné Louder Than Words, která sice asi není zbytečná, ale do Sorrow nebo High Hopes má zkrátka hodně daleko. Zbytek se mi líbí a nejsilnějším momentem desky je pro mě Autumn 68. |