Dežo Ursiny – Pevnina detstva
Pevnina detstva je náhlý začátek nové, druhé a mnohem rozsáhlejší části Ursinyho tvorby se slovenskými texty převážně od Ivana Štrpky. Od dob šedesátkových kapel a Provisoria se toho změnilo mnoho. Je to přece jen pět let od předchozí desky. Pět let živelného vývoje hudby, na který bylo třeba reagovat. Je věčná škoda, že Ursiny touto dobou (ale i v 60. letech…) nemohl nahrávat a vydávat desky normálním tempem.
Pevnina jako by navazovala na Provisorium svou strukturou s jednou dlouhou skladbou na první a třemi na druhé straně. Pokračují zde jednotné aranže a jednolitá atmosféra alba. Ta je trochu jiná, možná dramatičtější, ale pořád převážně melancholická. Velký rozdíl je v aranžích, které jsou hodně specifické a podle mě se docela vymykají i době vzniku desky. Je to jako by tentýž malíř maloval podobné téma úplně jinou technikou a prostředky. Ursiny vůbec nevezme do ruky kytaru, Filip nehrábne do varhan, všechno stojí na pianech, cembalu, občas syntezátoru, k tomu výrazné smyčce. A především hodně plně hrající excelentní rytmika, která zase patří k tomu nejlepšímu, co bylo k dispozici. Anton Jaro je fantastický baskytarista, který předtím hrál na vynikajících prvních dvou albech Fermaty. Na Pevnine hraje místy docela podobně jako Kulhánek (evokuje ho i zvuk nástroje) a má tam několik famózních míst. Jsem moc rád, že jsem ho viděl i na koncertě s Hammelem, i když tam se samozřejmě jazzrock nehrál. Cyril Zeleňák bubnuje až na druhé desce Fermaty a taky je výborný. Moc se mi líbí použití různých perkusí, které ozvláštňují zvuk. Jaroslav Filip hraje svým charakteristickým úsporným, ale výrazným stylem. Syntezátor je použit podobně střídmě jako na Abbey Road, vždycky se někde na chvílí objeví a něco zvýrazní, ale pak zase zmizí. To jsem měl vždycky rád. Smyčce tady taky nehrají žádné kudrlinky, ale spíš dlouhé tóny, trochu jako by suplovaly mellotron. Celá tahle fascinující zvuková architektura je ale navěšená na Ursinyho velmi silné vokální melodie, které se rozvíjejí postupně, často přes několik řádek textu. A samozřejmě výborné instrumentální hudební nápady.
Texty Ivana Štrpky (a jeden Dušana Mitany) jsou obrovským krokem vpřed. Nemám pocit, že těm textům/básním (nebo původnímu průvodnímu textu) ve všech případech nějak hluboce rozumím, ale jsou prostě na úrovni, velmi působivé a jsou s Ursinyho hudbou propojeny a spjaty tak pevně jako obě jména na obalech pozdějších alb.
Další návaznost na Provisorium je v obalu, opět od Jozefa Perneckého a opět nádherného. Zatímco Provisorium mám, zejména druhou stranu, spojené s vyprahlou krajinou, Pevnina je temný večer na pralesním ostrově.
Už úvodní Vtáci jsou při své miniaturnosti fascinující. Je to v podstatě jednoduchá znělka, ale pod zpěvem, pár tóny elektrického piana a smyčcovým riffem (hehe) se odehrává energický koncert basy a bicích. Obrazy ptáků letících nad večerním mořem okolo ostrova.
Ostrov je podobně zadumaný jako Christmas Time a podobně buduje atmosféru postupnou gradací a střídáním několika silných motivů. Skladba působí tajuplně, ale zároveň vzdušně a dynamicky. Je neuvěřitelné, co dokáže na mnoha místech vlastně jen skvělá rytmika, velmi úsporný klavír a zpěv. Když je třeba, tak to dokreslí syntezátor a smyčce. Ale je tu prostor i pro ticho. I tak muselo být neskutečně těžké to takhle zahrát a nahrát. Celá skladba je jeden velký koncert baskytary a bicích, ale podstatný je celek, včetně Ursinyho charismatického zpěvu. Nemá smysl to podrobně popisovat, vypíchnu jenom to, co pro mě ze skladby vystupuje nejvýrazněji. První část skladby je skvěle vystavěná – pronikáme z pobřeží do nitra ostrova – a vrcholí nádherným saxofonovým sólem Dušana Húščavy. O něco později je krásná instrumentální část s několika klavíry. Vrcholem celé skladby je pasáž od cca 10:30, která úžasně graduje až do 14:00. Basa od konce dvanácté minuty, to je prostě bomba (ale i bicí…). V celé skladbě je spousta rychlé jazzové basy, která tomu dodává spád a energii. Po nejvýraznějším pěveckém partu se vracíme na začátek. Lahůdkou je hoboj, na který hraje Vlado Mallý, bubeník Soulmen a Prúdů. Poslední minuta je další miniatura, která se vrací ke smyčcovému motivu ze skladby Vtáci. Celá první strana desky je prostě brilantní.
Druhá strana pokračuje ve stejném stylu a atmosféře. Mlžný úvod skladby Privretými očami s cembalem, elektrickým pianem a flétnou přináší zasněnou náladu, ve které vyniká Ursinyho tichý zpěv. I zde následuje jazzrocková pasáž. Ta je zase skvěle vymyšlená – elektrické piano je v podstatě minimalistické, hraje na začátku pořád jeden motiv a neskutečnou dynamiku a energii do toho vnáší rytmika. Anton Jaro mi tady připomíná Stanleyho Clarkea. Tahle rychlá část gradující „běžícím“ cembalem končí záchytem v syntezátorovém trní a vrací se motiv z úvodu. Vždycky mě zaujmou bicí v čase 5:52-6:00. Nevím, co tohle posunutí se bicích mimo doby je, ale měl jsem to vždycky rád. Nádherná skladba.
Nové dieta je rychlá skladba se super rytmikou, která mi připomněla Magmu a dobře padne k „běhavému“ textu. Skvělé jsou ty rolničky a smyčce. Dokonce je tu i odkaz na jeden motiv z Christmas Time („Výťahy klesajú…“). Vynikající, velice originální píseň, ve které jako bych se přenesl do slunečného dne v zasněžené krajině.
Závěrečná Jedného dňa podobně jako ostatní skladby zaujme „mellotronovým“ stylem smyčců. Celá je ale skrytě beatlesovská. Jakmile začne zpěv, slyšíme basu a la Something, klavír hrající motiv a la Strawberry Fields Forever a na konci písně vysokou trubku jako z Penny Lane. Všechno jsou to velmi jemné, neznatelné odkazy, kterých jsem si hned nevšiml. Pro Ursinyho je to asi nejdramatičtější a nejzpěvnější píseň a opět je podle mě fantastický, třeba v té pasáži začínající od „len vánok a dieťa“. Po repríze úvodního osudového motivu přichází perfektní dramatický závěr skladby i celého alba… „pevnina, nová pevnina“.
Pevnina detstva je druhá Ursinyho geniální deska, která přišla s velmi originálním zpívaným art-jazz-rockem bez kytary. Podle toho, co jsem četl, poslouchali v té době hodně Pink Floyd, King Crimson, Milese Davise z první poloviny 70. let a druhé období Mahavishnu Orchestra (tj. s orchestrem). Otisk všech uvedených lze na desce slyšet, ale nejvýraznější je otisk autorský, jehož výsledkem je silné a sevřené dílo.
5/5 |