Registrace nového uživatele     Návod     Kluby     Archív  Lopuchu     Lopuch.cz  

Diskuze na Lopuchu,
pohlazení na duchu

Lopuch.cz

Jméno:
Heslo:
Podpora LCD:
 
Klub GENESIS [ŽP: 8 týdnů] (kategorie Hudba) moderují Vaklaf, Bubla, PepaNovacek.
Archiv
Domovská stránka aktualizována 28.7.2019 18:46








  Nastavení klubu     Nastavení práv     Homepage     Anketa     Přítomní     Oblíbené     Lopuch     Kategorie  
autor: 
text: 
vyplnit a 
Help

Nemáte právo psát do tohoto klubu.

[ 50679 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  
pepanovacek PepaNovacek 16.5.2022 13:05  70840
A celodenní túry !!!
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 16.5.2022 13:04  70839
Hudba, běžky a kolo!
:-)
pepanovacek PepaNovacek 16.5.2022 12:52  70838
SlávaSlávo, děkuju. Já se snažím všechny recenze psát srdcem - a nejen je, hehe. O Misplaced Childhood se mi psalo opravdu velice radostně a šťastně - a jak psal Marek, tak i já to mám podobně - muzika je jedna z nejkrásnějších věcí, které na světě existují. Jestli ne ta vůbec nejlepší !!!
slava slava Nakonec to všechno dobře dopadne 16.5.2022 12:47  70837
Pepa a Misplaced ChildhoodPepo, tahle recenze je zatím tvůj absolutní majstrštyk napsaný srdcem a krásně se mi to četlo. A stejně tak jako Pepa, jsem i já v předchozích recenzích zmiňoval, že nás o zážitky koncertů těchhle kapel bolševik připravil a jenom to podepisuju. Na druhou stranu nám nadělil zážitky jako útěky z burzy, když nás honili policajti a ta radost z toho když někdo dotáhl nový asfalt z venku.
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby 16.5.2022 12:08  70836
KeyserSozeTaky bych si to přál, poněvadž tentokrát jsem si to náramně užil..
keysersoze KeyserSoze Čím víc DR, tím víc Adidas! 16.5.2022 11:56  70835
AntonyTak to je pro mě hodně velké překvápko. Opravdu jako archivní víno, které člověk vytáhne ze sklepa a jde vychutnávat. Kéž bych takhle měl uschované The Lamb, Animals nebo Quadrophenii...
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby 16.5.2022 11:06  70834
MARILLION - Misplaced Childhood (1985) DR11 41:21 vinyl rip

V jednom rozhovoru Fish řekl něco pro mne velmi zvláštního. Že se na prvních dvou deskách pěvecky hledal, a že k nalezení polohy, která mu byla vlastní, dospěl až na Misplaced Childhood. Že první alba pěvecky tahal moc do výšek, zbytečně exaltovaných tónin a prostě všechno přeháněl. Mno. Když si poslechnu svoji milovanou Punch & Judy, kde to vejškami jen řeže, nechtěl bych ji bez nich. Skladby tak získávají vzteklost a jízlivost, pestrost a vertikální rozsah, barevnost a emocionální nápřah. Strašně mě baví. To by byla první zvláštnost. A hned sdělím druhou. Misplaced Childhood jsem slyšel dohromady asi tak 5x, možná i míň. Jako v životě, zhruba do doby přede dvěma týdny. Takže su fakt šťastné, že se konečně pořádně seznámíme.

Jak k tomu došlo? Jednoduše. První dvě desky byly tak silné, že jsem si s nimi vystačil. Navíc v té době nebylo získání desky nebo cédéčka ani levné ani snadné, nikdo v mém okolí je neměl. Album se mi vyhýbalo i proto, že jsem po něm příliš neprahnul. Přece jen jsem chtěl poznávat i jiné kapely, a od MARILLION jsem měl přece už dvě alba, tak co. Někdy na konci devadesátek jsem si tohle CD v rámci kompletace skupiny samozřejmě pořídil, ale nepouštěl. Proč taky, když tu byla ona dvě geniální alba. Stín těchto dvou opusů byl tak mocný, že mi vždy způsobil zatmění mysli, a když jsem si chtěl něco od MARILLION pustit, neomylně jsem sáhnul po jedničce, dvojce, nebo výběru singlů.

Znal jsem píseň Kayleigh, ovšem. Té se nedalo vyhnout. Ale takový hitový song spíše odrazuje, není to nic, co by činilo desku jednoznačně přitažlivou. To bude ňákej pop, nebo co? Takže se kolem alba vytvořila špatná karma a tím zůstávalo neznámé. Až jsem si mnohokrát říkal, že je musím objevit, že nemůže zůstat tajemstvím, že to tak nemůžu nechat. Hodně vody však muselo ještě uplynout, než k tomu došlo. Vlastně až teď, poslední dva týdny sahám na dno regálu a otevírám zapečetěnou láhev s archivním vínem, abych je konečně ochutnal. A říkám si, že je sakra dobře, že jsem je nenačnul dříve. Protože právě teď je přesně ten správný čas, ideální konstelace člověka a duchovna.

Při poslechu se nevyhnu úvahám na téma, čím je mi hudba. Proč právě ona tak působí. Jak ovlivňuje život, vnímání světa, osobnost, hodnoty, zásady, činy, myšlenky, představy a touhy. Jak cosi nehmatatelného způsobuje tak silná hnutí a pohnutí. Čím to je? Jsme jen hmota? K čemu potřebujeme i něco jiného? To nejsou otázky, jež by vyžadovaly odpověď. To jsou pouhá zamýšlení, kdy podstatný je proces, nikoli výsledek. Neboť u toho všeho v iracionální a nevyslovitelné formě právě probíhá přijímání organizované informace, jež zprostředkovává. Co konkrétně? A není to jedno? Hlavně, že něco. Už to samo o sobě je zázrak. Jsem ateista, ale při poslechu hudby jím na prchavé okamžiky přestávám být. Tím je mi hudba.

Dovoluji si tímto svoji recenzi na Misplaced Childhood ukončit. Není nic na světě surrealističtějšího, než je sama hudba. Recenze by měla být odrazem pocitů, které vyvolává, a tahle je bez okolků věrně zrcadlí. Z transcendentálně metafyzického hlediska je úplná a výstižná více, než bych mohl přehršlí dalších slov napsat. Je taková, jakou je samotná hudba. Ano, zdánlivě je všechno jinak než obvykle. Všechno je jinak, protože právě tak.

Co říci na závěr? Zvýšil jsem počet poslechů minimálně na pětinásobek. Opájím se novou desku, nově vykopaným pokladem. Ohromně si všechno užívám, ta radost je bezbřehá. Asi nezpůsobí zážitkovou revoluci, jakou dokázaly první dvě desky, času uteklo příliš mnoho, a rovnoběžky se protnou až v nekonečnu. Jednou třeba se tam potkáme. Avšak v současném rozpoložení omláceného vnimatele hudebních děl všech možných stylů napříč desetiletími mohu degustačně popíjet a nechat hudební matérii vsakovat a rozplývat do všech zákoutí své naslouchačské duše. Což je pravděpodobně něco jako stav naplnění. Chci něco víc? Ano, chci. Aby to tak zůstalo. A to je vše.

Jednoznačně.

*****
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 16.5.2022 10:22  70833
také už poslouchámClutching At Straws
:-)
keysersoze KeyserSoze Čím víc DR, tím víc Adidas! 16.5.2022 09:57  70832
PepaTaky už sjíždím Clutching At Straws, hehe.
pepanovacek PepaNovacek 16.5.2022 09:52  70831
KeyserSozeMarku, poslouchám podruhé Clutching At Straws (vynikající!!!) a čtu si Tvojí recenzi. Je to opravdu veliká radost, psát i číst tak nadšené bláboly, hehe. Je fakt, že mě strašně baví psát o takhle úžasných albech, a fakt je taky ten, že jsem vážně netušil, jak zásadní to album je i pro mě. Ryzí dokonalost, to je přesné označení.
keysersoze KeyserSoze Čím víc DR, tím víc Adidas! 16.5.2022 07:05  70830
Krásné počtení, Pepo. Na několika místech jsme se docela pěkně shodli. Hlavně teda to sólo a následná zpívaná pasáž v Blind Curve.
puschpull puschpull být nad věcí, pohoda a klid ... - AV-Com (Homepage) 16.5.2022 07:01  70829
Marillion - Misplaced Childhood (1985)Tohle album pro mě znamená to, že kapela vyzrála, natočila technicky precizní album, ale pro mě budou Fugazi a Script for a Jester's Tear nepřekonatelná.
Album se mi líbí ale už to nejiskří tak jako těch dvou předchozích. Před "ztraceným dětstvím" to byla absolutní posluchačská extáze.
Misplaced Childhood je stále samozřejmě skvělé, pro mě nastává výraznější pokles až s odchodem Fishe. Tam budu mít s hodnocením trochu problém.
Album je celkově klidnější vyrovnanější než předchozí alba.
92%
keysersoze KeyserSoze Čím víc DR, tím víc Adidas! 16.5.2022 06:56  70828
Marillion - Misplaced ChildhoodŘeknu to hned na začátku: Album Misplaced Childhood je pro mě čirou esencí F-Marillion, ultimátní deskou v rámci celé jejich diskografie, ryzí dokonalostí a jedním z mých top alb všech dob. Dlouho jsem přemýšlel, co tak asi budu o tomhle hudebním diamantu psát, protože to vypadá, že čím víc to album má člověk rád, tím obtížněji se mu o něm píše. Celkový koncept desky ale nakonec rozebírat nebudu, to určitě zase skvělým způsobem udělají Honza s Antonym.

Hudba je bez diskuze nejlepší vynález lidstva a jednou z mých nejoblíbenějších činností je objevování nových interpretů a skupin. Úplně nejlepším okamžikem ovšem je, když člověk narazí na něco, co se mu líbí bez výhrad, zaryje se pod kůži a ani po týdnech poslechu toho nemá dost. A to byl pro mě přesně případ Marillion a jejich desky Misplaced Childhood. Už několikrát jsem blábolil o tom, že miluju koncepční desky. Líbí se mi tématická provázanost jednotlivých skladeb a to asi souvisí s mojí vášní pro klasickou hudbu, kde jsou leitmotivy a nosná témata často stěžejním prvkem. Proto je mým nejoblíbenějším albem od Genesis The Lamb Lies Down On Broadway. A proto taky nadšené hodnocení Misplaced Childhood. I když nejen proto. A ono to taky u tohohle alba s tou provázaností hudebních motivů není tak horké.

Před psaním jsem si album poslechnul dvakrát po sobě. A i když jsem to dlouho neslyšel, stejně si to v hlavě přehrávám společně s kapelou. Je to tam prostě pevně vepsané, jako tetování. Pseudo Silk Kimono je nádherná předehra, ze které cítím napětí v očekávání velkých věcí, které mě v průběhu celé desky čekají. A když to hezky plynule přejde do Kayleigh s ikonickým Rotheryho riffem, jsem v sedmém nebi. Ano, je to poprockárna a jeden z mála songů Marillion, které pronikly do širokého mainstreamu, ale je to prostě skvělá písnička. Ať se to člověku líbí nebo ne, hehe. Je tu také hned ke slyšení jedna výrazná změna oproti předchozím deskám, a tou je Fishův uhlazenější vokál. Přesně tak se mi to líbí. Lavender je nádherná balada, kde je pro mě asi nejlepším okamžikem rozmáchlý závěr s krásnou klávesovou texturou a skvělou kytarou. Bitter Suite je jednou ze dvou delších strukturovaných skladeb a jak jinak než bomba. První půlka mi díky ambientním hrátkám evokuje skupinu Twelfth Night, tedy do té doby, než se zjeví Rotheryho nosné kytarové téma s Fishovým zpěvem, který mi vždy zaručeně způsobí příjemné mrazení v zádech. Navazující Heart Of Lothian (jednoho jsme tu v klubu už měli :) je taková zvláštní skladba bez klasické struktury sloka-refrén, která je jakýmsi vyvrcholením první části desky.

Waterhole (Expresso Bongo) je energický otevírák druhé části a tady vysloveně žeru perkuse pana Mosleyho. Rytmicky naprosto skvělé. Geniální je i ten přechod do Lords Of The Backstage, což je krátká vypalovačka, opět rytmicky famózní. Přechod do Blind Curve je ale asi jediné místo na desce, které mě trochu irituje. Myslím, že to šlo udělat líp, protože při prvních posleších jsem myslel, že mám blbou kopii s useklou písní. Co ale asi udělat líp už nešlo, to je samotná Blind Curve. To je pro mě asi největší bomba z celé desky. Ani nevím, co bych tady vychválil víc. Jestli Fishův projev nebo instrumentální hrátky všech zúčastněných. To všechno je tady prostě dokonalé. Určitě ale zmíním Rotheryho nadpozemské kytarové sólo v úvodu skladby (někdy ve druhé minutě). Pro mě tohle odstartuje asi nejlepší okamžik desky. Pokračuje to zklidněním a božským vokálem Fishe. Přátelé, to je taková nádhera, až se mi z toho chce plakat © Pepa. A co ten vyšponovaný závěr? Tady ocituji Fishe: oh, I can't take any more. Childhood's End? mi tím kytarovým motivem vždycky připomene, že kluci z Marillion také občas poslouchají Genesis. Jinak je to ale jedna ze dvou vynikajících zavíracích skladeb, kde se to všechno tak nějak hezky sesumíruje. Nádherné je klávesové sólo na konci a přechod do bombově vyfrázované White Feather. Album končí a klidně mohlo být i delší.

S hodnocením si tady rozhodně hlavu lámat nemusím. Hezky si to ale pro pořádek odškrtám:

✓ Koncepční album
✓ Kompozičně vyzrálé
✓ Technicky výtečné
✓ Bombový kobercový nálet
✓ Fish zpívá famózně
✓ Prostě Marillion

5/5 ***** 10/10 100/100 100 %
pepanovacek PepaNovacek 16.5.2022 03:17  70827
Marillion - Misplaced Childhood - 1985

Genesis natočili v nejsilnější sestavě svoje vrcholná čtyři alba, a při poslechu jakéhokoliv z nich jsem schopen tvrdit, že je jejich nejlepší, rozdíly jsou pro mě naprosto mizivé a bezvýznamné. U Marillion to mám od začátku jinak. I oni natočili nejlepší čtyři alba - s Fishem - ale pouze jedno jediné je jejich absolutním vrcholem, a to právě Misplaced Childhood. Slyšel jsem tuhle desku snad tisíckrát, a vždycky mě dostane. A teď, když jí poslouchám s cílem o ní něco napsat, jsem dost bezradný, protože nevím, jak slovy vyjádřit svoje pocity, které z té nádherné a úžasné hudby mám.


Album jsem měl zcela jistě nejprve nahrané na magnetofonovém pásku, v té době sehnat originály nebylo zdaleka tak snadné, jako dneska, takže buď mi to nahrál nějaký spolužák, anebo si vzpomínám, že jsem tenkrát našel inzerát v Melodii, a kupoval spousty magnetofonových pásků od jakéhosi maníka z Moravy, který mi poslal dlouhý seznam, ze kterého jsem si pak vybíral, no a on mi poslal pásky nahrané. Píšu to proto, že nějaký čas, dokud jsem se nedostal k LP, jsem žil v tom, že na celé desce je jen jedna dlouhá skladba, a byl pak docela překvapený, když jsem zjistil, že je tam deset písniček. Nic to ale nezměnilo na faktu, že na mě působí ta muzika velice homogenně – jak říkám - jedna skladba, maximálně dvě.


Misplaced Childhood mi připomíná Tommy, The Lamb Lies Down On Broadway nebo Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory, abych jmenoval alespoň po jednom tzv. konceptuálním albu z každé dekády. Pro mě jsou tohle díla, kde nepotřebuju rozumět textům, protože poslouchám hudební příběhy, ve kterých se v různých obměnách opakují motivy, harmonie, a muzika působí opravdu velice sevřeně a kompaktně. Navíc mám pocit, že tyhle nahrávky vznikaly poměrně jednoduše a rychle, působí na mě velice přesvědčivě, a vždycky, když je poslouchám, si říkám, že se musel stát nějaký zázrak.


Pseudo Silk Kimono vnímám jako takovou overturu, kde hlavní roli hrají klávesy, v pozadí kytara, naléhavý vokál, a krásné vyhrávky basy. Po dvou minutách je přechod do Kayleigh, s pěknou, zvonivou kytarou a nádherným, silným, hitovým refrénem (však to taky obrovský hit byl, a zcela oprávěněně), a pěkným sólem na kytaru, které je trochu Gilmourovské. Piano s basou obstarají přechod do Lavender, zase s kytarou v pozadí, tentokrát Hackettovskou. Po minutě je fantastický nástup, obrovsky silné melodie, pro mě jeden z vrcholů alba, s vynikajícím kytarovým sólem na konci. A opět naprosto plynulý přechod do Bitter Suite – pěkné breaky, tajuplné zvuky syntetizátorů, floydovská kytara, cinkání na činely, pomalu se to rozjíždí, nějaká recitace, po třetí minutě break a trocha latiny, je to fakt jízda, pak sólo na kytaru. V čase 3:40 začíná jedna z nejpůsobivějších pasáží na desce, hodně ve stylu The Lamb Lies Down On Broadway. V Heart Of Lothian je nádherná baskytara. Začíná pidlikáním a flétnou (nějaký syntezátor asi), opět hodně ve stylu starých Genesis. V čase 1:53 nám kapela zahraje poprvé v lichém rytmu, na sedm dob, ve 2:30 to pak změní na pět, a v čase 3:07 začne další naprosto strhující a fantastická pasáž, další z vrcholů alba, mimo jiné jsou tady skvělé breaky na bicí. Po pěti minutách nastane zklidnění a na úplném konci je kytara a taková zlověstná Banksovská klávesová kila, připomínající mi závěr Watcher Of The Skies.


A plynule na sebe navazují všechny skladby i na druhé straně. Waterhole (Expresso Bongo) je výborná věc, zvuky vibrafonu, marimby, a bůhví čeho ještě (zase nejspíš syntezátory), expresivní (a skvělé) bubny, kytara v pozadí, fakt super, poté opět trocha lichých rytmů - na sedm dob skladba Lords Of The Backstage - a opět jedna z vrcholných pasáží na albu, krásné, zvonivé klávesy, po druhé sloce přidané vokály, v čase 1:00 výborný break na bubny. Veliká poklona za to, co tady dokázali během necelých dvou minut, na tom by si jistě mnoho kapel vylámalo zuby. Plynule přecházíme do pomalé Blind Curve, kde mj. zazní v čase 0:52 moc pěkný break se šlapákem, o minutu později pak famózní, strhující sólo na kytaru, po kterém je nádherná pasáž se zpěvem, úplně boží, a já si říkám, že všichni páni hudebníci jsou naprostí mistři. Potom je změna, zase s trochou pidlikání à la Genesis, lehce tajemná část se super basou a pěknými, floydovskými bubny, a pak další (6:40) z vrcholných okamžiků alba, pasáž na šest dob se zdvojeným vokálem, no a na úplný závěr čtyřikrát krásně melodický kytarový motiv.


Poslední dvě skladby, Childhoods End? a White Feather mně připadají jako taková coda. Náladou připomínají trochu It, zvukově pak zase Follow You Follow Me. V refrénu se to nádherně rozsvítí, kapela to rozbalí a doslova zahřmí a zaburácí. Perfektně to šlape, díky super bubnům s krásně rozcinkanými činely. V čase 4:13 začne šestnáct taktů na pět dob, naprosto úžasná pasáž, kde nejen syntezátor, ale celá kapela mi evokuje skladbu In The Cage. Na úplném konci desky jsou potom skvělé beglajty na kytaru, moc se mi taky líbí ten motiv, co v pozadí opakovaně hraje syntezátor, no a kapela se s námi loučí sborovým zpěvem.


Že je Misplaced Childhood nejlepší album, jaké Marillion natočili, to si myslím už téměř čtyřicet let, ale že je tak dobré, jak se ukázalo při posleších minulý týden, mě, přiznám se, trochu zaskočilo a překvapilo. Není tam jediné slabé, ani slabší místo, a opravdu by mě zajímalo, jak ta muzika vznikala, jestli jí skládali všichni dohromady, protože něco takového se opravdu slyší málokdy. Možná naivně si představuju, jak chlapci společně tráví čas ve zkušebně, a jak se pomalu klube na svět tohle výjimečné hudební dílo. Jak už jsem psal – působí to na mě jako čtyřicetiminutová suita, je tam vlastně pouze jedno přerušení – mezi první a druhou stranou LP. Všechno na sebe navazuje, všechno do sebe zapadá, hudební motivy se opakují, kapela naprosto přirozeně přechází do lichých rytmů a zase zpět, ale posluchač vůbec nemá pocit, že jde o nějaká progrocková klišé. A kupodivu ani nevadí, že velmi často slyším podobnost, možná spíš ducha Genesis, a zajímavé je, že na živém albu Fishe, Farewell To Childhood, je to cítit ještě mnohem víc.


Chci zmínit taky jednotlivé členy kapely. Udivuje mě, jak s každým albem všichni obrovsky vyrostli, posunuli se na úplně jinou úroveň, to je další paralela s Genesis, kde je to rovněž ohromující. Mark Kelly není asi tak dominantní, jako na Fugazi, ale jeho styl, jeho zvuky, jsou velice vymazlené, a opravdu strašně moc se mi jeho hra líbí. Steve Rothery je tady naopak slyšet víc, řekl bych, a jeho melodické linky, strhující sóla, taková skoro uplakaná kytara, jsou prostě fantastické. Pete Trewavas je na první desce takový nevýrazný, až nezajímavý, na druhé vynikající, a zde naprosto strhující, až si říkám, že není možné se tak výrazně zlepšit během jediného roku, ale podobně skvělá basa je na Foxtrot, tam ten rozdíl a posun oproti Nursery Cryme je taky obrovský. Podobnou chválu mám samozřejmě i pro bicí nástroje. Ian Mosley hrál na Fugazi výborně, ale souhlasím s Markem, že to není bůhvíjaký bubeník, respektive, že nedosahoval takových kvalit, jako třeba Phil Collins, se kterým býval srovnáván. Ovšem i on neuvěřitelně vyrostl, a hraje tady podle mého názoru ve vrcholné formě. No a Fish, to je taková třešnička na dortu.


Děkuju Vám všem, chlapci, za vyprávění tohoto neskutečného, ojedinělého, a nadpozemsky krásného hudebního příběhu.


Musel to být mazec, a veliký zážitek naživo, díky zasraným komoušům jsme to, bohužel, vidět a slyšet nemohli. Existuje ale několik videí, kdy Marillion jezdili jako předkapela Rush na jejich Power Windows Tour, a i když kvalita nic moc, tak je tam vidět a slyšet, jak skvěle jim to hrálo, a že byli v té době opravdu fantastičtí:


Marillion - Quebec - Opening for Rush


No, a úžasný, i když bez obrazu, je tenhle koncert z roku 1986 v Londýně:


Marillion - Misplaced Childhood Live


10/10
antony Antony Jsem DR SNOP / Klaun ve věku hudby 14.5.2022 19:31  70826
KeyserSozeU další desky to bude ještě hodně zajímavé..

[ 50679 ] <Novější  <<<Nejnovější  Nejstarší>>>  Starší>  

(c) 2001-2011 Lopuch.cz   
Kontakt