Marillion - Misplaced Childhood - 1985
Genesis natočili v nejsilnější sestavě svoje vrcholná čtyři alba, a při poslechu jakéhokoliv z nich jsem schopen tvrdit, že je jejich nejlepší, rozdíly jsou pro mě naprosto mizivé a bezvýznamné. U Marillion to mám od začátku jinak. I oni natočili nejlepší čtyři alba - s Fishem - ale pouze jedno jediné je jejich absolutním vrcholem, a to právě Misplaced Childhood. Slyšel jsem tuhle desku snad tisíckrát, a vždycky mě dostane. A teď, když jí poslouchám s cílem o ní něco napsat, jsem dost bezradný, protože nevím, jak slovy vyjádřit svoje pocity, které z té nádherné a úžasné hudby mám.
Album jsem měl zcela jistě nejprve nahrané na magnetofonovém pásku, v té době sehnat originály nebylo zdaleka tak snadné, jako dneska, takže buď mi to nahrál nějaký spolužák, anebo si vzpomínám, že jsem tenkrát našel inzerát v Melodii, a kupoval spousty magnetofonových pásků od jakéhosi maníka z Moravy, který mi poslal dlouhý seznam, ze kterého jsem si pak vybíral, no a on mi poslal pásky nahrané. Píšu to proto, že nějaký čas, dokud jsem se nedostal k LP, jsem žil v tom, že na celé desce je jen jedna dlouhá skladba, a byl pak docela překvapený, když jsem zjistil, že je tam deset písniček. Nic to ale nezměnilo na faktu, že na mě působí ta muzika velice homogenně – jak říkám - jedna skladba, maximálně dvě.
Misplaced Childhood mi připomíná Tommy, The Lamb Lies Down On Broadway nebo Metropolis Pt. 2: Scenes From A Memory, abych jmenoval alespoň po jednom tzv. konceptuálním albu z každé dekády. Pro mě jsou tohle díla, kde nepotřebuju rozumět textům, protože poslouchám hudební příběhy, ve kterých se v různých obměnách opakují motivy, harmonie, a muzika působí opravdu velice sevřeně a kompaktně. Navíc mám pocit, že tyhle nahrávky vznikaly poměrně jednoduše a rychle, působí na mě velice přesvědčivě, a vždycky, když je poslouchám, si říkám, že se musel stát nějaký zázrak.
Pseudo Silk Kimono vnímám jako takovou overturu, kde hlavní roli hrají klávesy, v pozadí kytara, naléhavý vokál, a krásné vyhrávky basy. Po dvou minutách je přechod do Kayleigh, s pěknou, zvonivou kytarou a nádherným, silným, hitovým refrénem (však to taky obrovský hit byl, a zcela oprávěněně), a pěkným sólem na kytaru, které je trochu Gilmourovské. Piano s basou obstarají přechod do Lavender, zase s kytarou v pozadí, tentokrát Hackettovskou. Po minutě je fantastický nástup, obrovsky silné melodie, pro mě jeden z vrcholů alba, s vynikajícím kytarovým sólem na konci. A opět naprosto plynulý přechod do Bitter Suite – pěkné breaky, tajuplné zvuky syntetizátorů, floydovská kytara, cinkání na činely, pomalu se to rozjíždí, nějaká recitace, po třetí minutě break a trocha latiny, je to fakt jízda, pak sólo na kytaru. V čase 3:40 začíná jedna z nejpůsobivějších pasáží na desce, hodně ve stylu The Lamb Lies Down On Broadway. V Heart Of Lothian je nádherná baskytara. Začíná pidlikáním a flétnou (nějaký syntezátor asi), opět hodně ve stylu starých Genesis. V čase 1:53 nám kapela zahraje poprvé v lichém rytmu, na sedm dob, ve 2:30 to pak změní na pět, a v čase 3:07 začne další naprosto strhující a fantastická pasáž, další z vrcholů alba, mimo jiné jsou tady skvělé breaky na bicí. Po pěti minutách nastane zklidnění a na úplném konci je kytara a taková zlověstná Banksovská klávesová kila, připomínající mi závěr Watcher Of The Skies.
A plynule na sebe navazují všechny skladby i na druhé straně. Waterhole (Expresso Bongo) je výborná věc, zvuky vibrafonu, marimby, a bůhví čeho ještě (zase nejspíš syntezátory), expresivní (a skvělé) bubny, kytara v pozadí, fakt super, poté opět trocha lichých rytmů - na sedm dob skladba Lords Of The Backstage - a opět jedna z vrcholných pasáží na albu, krásné, zvonivé klávesy, po druhé sloce přidané vokály, v čase 1:00 výborný break na bubny. Veliká poklona za to, co tady dokázali během necelých dvou minut, na tom by si jistě mnoho kapel vylámalo zuby. Plynule přecházíme do pomalé Blind Curve, kde mj. zazní v čase 0:52 moc pěkný break se šlapákem, o minutu později pak famózní, strhující sólo na kytaru, po kterém je nádherná pasáž se zpěvem, úplně boží, a já si říkám, že všichni páni hudebníci jsou naprostí mistři. Potom je změna, zase s trochou pidlikání à la Genesis, lehce tajemná část se super basou a pěknými, floydovskými bubny, a pak další (6:40) z vrcholných okamžiků alba, pasáž na šest dob se zdvojeným vokálem, no a na úplný závěr čtyřikrát krásně melodický kytarový motiv.
Poslední dvě skladby, Childhoods End? a White Feather mně připadají jako taková coda. Náladou připomínají trochu It, zvukově pak zase Follow You Follow Me. V refrénu se to nádherně rozsvítí, kapela to rozbalí a doslova zahřmí a zaburácí. Perfektně to šlape, díky super bubnům s krásně rozcinkanými činely. V čase 4:13 začne šestnáct taktů na pět dob, naprosto úžasná pasáž, kde nejen syntezátor, ale celá kapela mi evokuje skladbu In The Cage. Na úplném konci desky jsou potom skvělé beglajty na kytaru, moc se mi taky líbí ten motiv, co v pozadí opakovaně hraje syntezátor, no a kapela se s námi loučí sborovým zpěvem.
Že je Misplaced Childhood nejlepší album, jaké Marillion natočili, to si myslím už téměř čtyřicet let, ale že je tak dobré, jak se ukázalo při posleších minulý týden, mě, přiznám se, trochu zaskočilo a překvapilo. Není tam jediné slabé, ani slabší místo, a opravdu by mě zajímalo, jak ta muzika vznikala, jestli jí skládali všichni dohromady, protože něco takového se opravdu slyší málokdy. Možná naivně si představuju, jak chlapci společně tráví čas ve zkušebně, a jak se pomalu klube na svět tohle výjimečné hudební dílo. Jak už jsem psal – působí to na mě jako čtyřicetiminutová suita, je tam vlastně pouze jedno přerušení – mezi první a druhou stranou LP. Všechno na sebe navazuje, všechno do sebe zapadá, hudební motivy se opakují, kapela naprosto přirozeně přechází do lichých rytmů a zase zpět, ale posluchač vůbec nemá pocit, že jde o nějaká progrocková klišé. A kupodivu ani nevadí, že velmi často slyším podobnost, možná spíš ducha Genesis, a zajímavé je, že na živém albu Fishe, Farewell To Childhood, je to cítit ještě mnohem víc.
Chci zmínit taky jednotlivé členy kapely. Udivuje mě, jak s každým albem všichni obrovsky vyrostli, posunuli se na úplně jinou úroveň, to je další paralela s Genesis, kde je to rovněž ohromující. Mark Kelly není asi tak dominantní, jako na Fugazi, ale jeho styl, jeho zvuky, jsou velice vymazlené, a opravdu strašně moc se mi jeho hra líbí. Steve Rothery je tady naopak slyšet víc, řekl bych, a jeho melodické linky, strhující sóla, taková skoro uplakaná kytara, jsou prostě fantastické. Pete Trewavas je na první desce takový nevýrazný, až nezajímavý, na druhé vynikající, a zde naprosto strhující, až si říkám, že není možné se tak výrazně zlepšit během jediného roku, ale podobně skvělá basa je na Foxtrot, tam ten rozdíl a posun oproti Nursery Cryme je taky obrovský. Podobnou chválu mám samozřejmě i pro bicí nástroje. Ian Mosley hrál na Fugazi výborně, ale souhlasím s Markem, že to není bůhvíjaký bubeník, respektive, že nedosahoval takových kvalit, jako třeba Phil Collins, se kterým býval srovnáván. Ovšem i on neuvěřitelně vyrostl, a hraje tady podle mého názoru ve vrcholné formě. No a Fish, to je taková třešnička na dortu.
Děkuju Vám všem, chlapci, za vyprávění tohoto neskutečného, ojedinělého, a nadpozemsky krásného hudebního příběhu.
Musel to být mazec, a veliký zážitek naživo, díky zasraným komoušům jsme to, bohužel, vidět a slyšet nemohli. Existuje ale několik videí, kdy Marillion jezdili jako předkapela Rush na jejich Power Windows Tour, a i když kvalita nic moc, tak je tam vidět a slyšet, jak skvěle jim to hrálo, a že byli v té době opravdu fantastičtí:
Marillion - Quebec - Opening for Rush
No, a úžasný, i když bez obrazu, je tenhle koncert z roku 1986 v Londýně:
Marillion - Misplaced Childhood Live
10/10
|
Registrace nového uživatele 
