Steven Wilson - Insurgentes (2009)
V posledních letech jsem Porcupine Tree moc neposlouchal kromě návratů k mým neojblíbenějším skladbám. Ale sólové desky Stevena Wilsona poslouchám pořád docela dost. Insurgentes je sice skutečně sólová deska, kde kromě Gavina Harrisona a pár hostů v několika dalších skladbách (Levin, Rudess, Travis a pár dalších) hraje Wilson všechno sám, ale zároveň je podle mě zvukově a stylově nejblíž Porcupine Tree. Možná měl pocit, že s Porcupine Tree má být víc "prog" - Insurgentes vyšlo ještě před The Incident. Přitom i ta poslední alba Porcupine Tree mám docela rád.
Harmony Korine je typ skladby, která mě většinou nebaví, takové to monotónní řezání do kytar, ale v podání Wilsona to skousnu. Asi je to jeho oblíbená věc, protože ji hodně hraje na koncertech, kde ale podle mě patří spíš ke slabším kusům. Abandoner má podle mě výbornou atmosféru, hezké jsou ty vyhrávky akustické kytary. Klávesový rytmus ve druhé polovině je takový naléhavý. Neobvyklé a hodně dobré. Temná atmosféra pokračuje v pomalu gradující Salvaging. Nádhernou Veneno Para Las Hadas začíná moje nejoblíbenější část alba. Jemné vlny kytarového zvuku, výborná melodie, vyloženě wrightovský Rudessův klavír, potom klarinet. To je hrozně povedená věc, trochu se to možná blíží Talk Talk, resp. vzhledem k tomu, co a jak Wilson občas vykrádá, mám pocit, že tohle mohla být jeho snaha udělat něco v tom duchu. No Twilight Within The Courts Of Sun je naprosto fantastická skladba zase ve stylu King Crimson. Levin a Harrison jsou tady boží, stejně jako Wilsonovo sólo. Druhé sólo hraje taky výborně jakýsi Mark Outram, kterého vůbec neznám. Zpívaná část je perfektní, další crimsonovský prvek jsou ty zvonko-klávesy, super klavírní sólo... Koncertní verze na Get All You Deserve má možná ještě o něco lepší atmosféru, ale hraje tam Miniman s Beggsem. Nesrovnával jsem, kdo to zahrál líp, hehe. Hrozně mě baví si k tomuhle hrát na basu. Ale chtěl bych to ještě slyšet naživo. Třetí pecka za sebou je Significant Other s nádhernou basou Tonyho Levina. Tady je nejsilnější ten bridge mezi 1:34 a 2:11 s vokálem jakési Clodagh Simmonds. Trochu uklidnění přináší Only Child, další naprosto s přehledem vystřižený song o kterém marně přemýšlím, co mi připomíná. Twilight Coda je pěkná instrumentálka, která je předělem před klavírní částí alba. Get All You Deserve je trochu ve stylu Radiohead i Talk Talk a druhá část je opět výborná díky Harrisonovi. Moc pěkná je i závěrečná Insurgentes. Pořád to drží podobnou atmosféru, i když ty poslední tři věci jsou takové vystrčené na okraj. Těžko tady ale hledám něco, co by mě nebavilo. Zaujal mě ještě bonus Puncture Wound, což je v podstatě vykradený Forest od The Cure. Možná je tam víc věcí vzatých od osmdesátkových kapel, co neznám.
Tohle album mi zpočátku přišlo slabší, ale postupně jsem ho docenil a považuji ho za výborné. Asi by se mi vešlo do top 10 desetiletí. Částečně je to tím, že mi Wilsonův styl sedí do vkusu, určitě jsem ovlivněn i tím, že jsem ho několikrát viděl naživo (na druhou stranu pokud mě hudba nenadchne už z desky, tak na koncert jen tak nejdu). Úplně plné hodnocení nedávám i proto, že znám také následující alba, hehe. Na Insurgentes oceňuji, že tady nejsou žádné extra složité aranže nebo hromady nástrojů, ani to na rozdíl od dalších alb tolik netlačí na art-rockovou pilu, ale přitom to není plytké. Je to prostě skladatelské umění, charisma a ti nejlepší spoluhráči, co si Wilson mohl přát. Čím to je, že takhle silných alb nevzniká ročně alespoň deset?
4,5/5 |
Registrace nového uživatele 
