LED ZEPPELIN – Led Zeppelin (1969) DR11 CD Japan 1986 Atlantic 32XD-520
Kdo by je z pravověrných rockerů neznal. Všichni, kteří jsme vyrůstali na tvrdší muzice, jsme zážitky a zrání měli, když ne stejné, tak alespoň velice podobné. To platí výrazně pro seznámení se čtveřicí kapel, co tvrdý rock definovaly a pozvedly jej ve všeobecné povědomí, zajistily mu celosvětový úspěch i přední místa hitparád. Poslouchali jsme je všichni, považovali za svoje blízké a dobré známé, podle toho jsme jim tak i říkali. Byli to prostě naši Uriáši, Sabati, Párpli a Zepelíni.
Jasně, preference mezi těmito soubory se u fanoušků a fanynek různily, každý si v nich hledal a nacházel to svoje. Jedno společné se jim však nedalo upřít. Představovali v dané době špičku toho, co velmi obecně označujeme pojmem hard rock. Jako na zavolanou se každému z těchto souborů dařilo definovat jinou větev zmíněného stylu a až na výjimky se jejich pouť neprolínala. Personálně sem tam ano, způsobem provedení prakticky vůbec. Originalita byla jejich důležitá deviza, není hraná, násilná ani pozérská. Je umělcům vlastní zcela přirozeně.
Lišila se také životní cesta každé z těchto skupin. To mi přijde jako přitažlivé téma, neboť osud skupiny, tvůrčího tělesa s někdy pevným jindy proměnlivým osazenstvem, bývá stejně dramatický, jako životní osudy dobrodruha vydaného na objevitelský trip do neznámé končiny. Zamyšlení nad tím, co se událo, proč tomu tak bylo, a jak všechno mohlo, či snad mělo být jinak lze vést do nekonečna. Ve zpětném zrcadle dnešních dní celý děj můžeme vnímat zcela jasně, avšak současně rozmlženě. Nežili jsme jejich životy, necítili jejich radost ani bolest, nevíme nic. Máme jen představy, zprostředkované vzpomínky, zkreslené a zastřené. Jako lidi je nemůžeme soudit ani hodnotit. Jediné, co je naprosto jasné, co máme k dispozici objektivně, je sama hudba, která nám tu po každé skupině zbyla. Každým zaznamenaným albem nám hudebníci zanechávají neměnný odkaz, z něhož můžeme těžit zážitky bez omezení. Individuálně pravdivé, niterně účinné, ve svém výsledku nezastupitelné. A ty jediné máme právo vyhodnocovat.
LED ZEPPELIN skončili ze čtveřice hard rockových etalonů nejdříve. Ukončili svoji aktivitu náhle a definitivně. Můžeme mudrovat nad tím, zda to bylo nutné, jak by se vyvíjeli dál, co by, kdyby. Vždycky takové úvahy snažím vytvářet spíše z druhé strany pohledu. Život je nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespravedlivý. Mohla nám tu zbýt dvě alba a jméno souboru mohlo být zařazeno po bok krátkodechých meteorů, co ve výšce prudce zazářily, aby posléze zmizely v hlubinách vesmíru a zapomnění. Fakt, že zde máme osm řádných studiových alb, jedno méně řádné a jeden skvělý živák, je něco jako zázrak, který se udál navzdory všem nepravděpodobnostem chaosu osudu. Proto nevnímám tvorbu skupiny jako „jenom“, ale jsou pro mne „tolik“ bezednou truhlou plnou pokladů, že ji do dna neprozkoumám nikdy. Tím si jsem úplně jistý.
Vlastní stylový charakter, hudební tvář skupiny, to nebyla na první pohled, a už vůbec ne poslech, jasná věc. Hudebně vyrostli z mnoha vlivů a všechny si v sobě v průběhu svého vývoje zřetelně nesli. Současně je dále rozvíjeli, obohacovali a doplňovali vlivy dalšími. Z mého hlediska se jedna o stylově nejrozevlátější skupinu hard rockové čtyřky, skupinu, kterou málokdo výstižně kopíroval, natož výrazově posunul, protože představovala nejsvébytnější solitér. Nabízí se srovnání s BLACK SABBATH, jejichž pokračovatelé dokázali vytvořit samostatnou stylovou odnož a leckdy by je od jejich praotců málokdo rozeznal. LED ZEPPELIN napodoboval málokdo, a pokud se o to pokusil, výsledek byl většinou tristní.
Syntéza hudebních vlivů plynula jednak z vnějších okolností a zkušeností, u každého muzikanta jinak seskládaných, jednak z individuálních vloh a dispozic. Zde by se dalo zastavit a podobně rozepsat u každého z nich. Což bylo učiněno nesčíslněkrát v biografiích, encyklopediích a recenzích. Nicméně rád téma zvolna rozeberu z vlastního pohledu, kde se pokusím vyhnout všeobecně známým skutečnostem, naopak přidám své vlastní postřehy. Dovoluji si to z jednoho prostého důvodu. S hudbou Zepelínů jsem prožil mnohé, a proto ji vnímám jako kus vlastní kulturní historie.
K cílenému seznámení s kapelou a její hudbou mne zpočátku vedla její pověst. Byly to okolnosti jako status legendy, pečeť „must have“, nenasytná zvědavost i touha si doplnit si vzdělání. Ještěže v polovině osmdesátých let existovaly brněnské burzy, protože jak jinak by se moravské kořeň z dědiny k muzice dostal? V podstatě zde šlo o proces, kdy jsem dlouho znal název kapely a její předzvěst fakt skvělé muziky, který mě k nim nasměroval. Obvykle se kupovaly desky intuitivně, naslepo, a objevovalo se až ex-post. Zvěsti o LED ZEPPELIN byly v skutku masivní, jednotné, byly olověně těžké svojí naléhavostí a létaly v nedosažitelných výšinách, jež mohla brázdit jedině monstrózní vzducholoď. Nešlo nepodlehnout.
První seznamovací zážitek byl samozřejmě prostřednictvím nahrávky na kazetě, a to album bezejmenné, se čtyřmi symboly, se zavedeným značením římskou čtverkou. Ta ale není předmětem dnešní úvahy. Po této bombě jsem se jal kapelu poznávati chronologicky, páč systém muší bejt, to jsem věděl už ve svých nácti. Proto se na jedné kazetě objevila jednička a dvojka dohromady, aby následovali jejich pokračovatelé. Dodnes mám první dva studiové tituly za dvojčata se stejnými rysy, povahou i chováním, dodnes je beru jako dva rychlé výstřely z pistole, co se v uchu slévají do jednoho souvislého zahřmění.
Do paměti se vryje hned zážitek ze začátku první skladby tohoto debutu, kdy razantní údery bubnů podbarvené krátkým kytarovým riffem perfektně navodí atmosféru. Účinek tvrdého rocku všechno ovládne a podmaní, nedá šanci pochybám a je naprosto přesvědčivý ve svém dopadu. Obejme nás pocit, že od teď všechno bude hrát naplno. Zimomřivka po celém těle. Tehdy i dnes. Od samého počátku je jasné souznění každého komponentu s kompozičním celkem, což vyvře perpetuálně a v mnoha různých podobách do silných emocionálních protuberancí. Ať jsou to výjezdy bublající basy, bubeníkovy vyhrávky míhající se větvovím herního pralesa, nebo užovkovitě hbitá a malebná hra kytary nepostrádající žádoucí říznost. Nad tím vším, i ve všem se klene vše prostupující Mistr Hlas. Pořád jsem v první skladbě, a pořád se nemohu nasytit. Tímto prvním válem definovali kus své podstaty, jak se předvedli v defilé prováděných nápadů. Hard rocková nakládačka s fantastickým feelingem mne vstřebává každým úderem, tónem, harmonickou vlnou. Maelström se začíná roztáčet, a bude to jízda.
Vždy se těším na to, co uměli vlastně jen LED ZEPPELIN. Na zcela organické prolnutí tvrdých i křehce vzdušných skladeb v jeden artefakt. Jejich pojetí není schematické ve stylu - pár hřmotných kousků, sem tam akustické zpestření. Hned ve druhé kompozici vzorově nasadí svoje vlastní pojetí dávného skoro tradicionálu od Anne Brendon, kdy se zručností všestranných umělců skladbu provedou meandry osobité interpretační invence. Nejsou nikým a ničím omezeni, ale právě naopak akcelerováni touhou nakopat světu prdel. Hej Bohušu, prdel se neříká. Ale jo, říká. Gradace nesměle načaté folkovice roznáší na kopytech kytarových riffů rozvířené dojmy, jež jsou zakořeněny v těch nejdávnějších tradicích ostrovní i deltoidní muziky. Autorský rukopis vydlabává v dřevěné fošně reliéf, až třísky lítají na všechny strany. Tahle muzika nejenom hraje, ale chutná i voní, můžeš si na ni sáhnout. Klidně se o ni opři, sedni na ni nebo lehni, a ještě se jí můžeš zakrýt. Jak je libo, co hrdlo ráčí, bude ti vším, čím si jenom přeješ.
V průběhu necelých čtyřiceti let společné historie jsem měl dost času na to, abych přemýšlel nad tím, čím se to těmto čtyřem borcům vlastně tak daří. Dělat takovou muziku. Jako právě takovou, né ledajakou. Obávám se, že odpověď neznám, a neznají ji ani samotní muzikanti. Buď se jim daří, a nemá smysl nad tím příliš hloubat, nebo naopak nedaří, a sebevětší špekulování to nezachrání. Zepelínům to jde jako nikomu. Ve třetím songu se ocitám sto let zpátky u prašné křižovatky prašných cest, kde na židli sedí starý oprýskaný bluesman s otlučenou kytarou v ruce, foukací harmonikou na krku a hraje. Prostě hraje a sténá, křičí, úpí svoje vzdechy nad trudným živobytím do uší všem kolem jdoucím i stojícím zevlounům v naději, že mu dají nějaký groš na polívku. Pardon, cent. To je další věc, co naprosto suverénně hoši zvládají. Vyrůstat z černých kořenů, až se jimi sami stávají, zcela autenticky, uvěřitelně, a ještě jim dají jiskru života, míza tepe v prasklinách staré kůry, desítky věků se objímají s dvacetiletými janky, a jak jim to sluší. Náramně. Celou kompozici ze sebe Robert Plant ždímá hlasové kreace jako zaříkávač v nejvyšším vytržení. Pod jeho podmanivým rejstříkem se rozprostírá hrubozrnný podklad úsporných a podupávajících rytmů, o to více vyniká.
Jestli ne jinde, tak právě tady ho musím zmínit. John Paul Jones, v době nahrávání dvaadvacetiletý, a jeho klávesy. Vím, že v půlce písně přijdou a prahnu po nich nedočkavě od prvního drnknutí. Duši zasahující krása vedle všech ostatních duši zasahujících krás. Zde ani imprese nestačí, neboť skladba po svém vygradování pokračuje dalším velemonstrem zvaném Dazed And Confused, a zde se ukazuje, že co se dosud zdálo být vrcholem, bylo pouhým rozjezdem a odrazovým můstkem pro velkolepě vzepjaté hudební orgie. Kráčející baskytara ve vážném rozpoložení podtrhává pevnou linkou psychedelicky klenuté lomené oblouky vokálu a kytary. Opět šamanské kvílení a šálivá hra se zvuky všech strun. Mistr Kytara, neuchopitelný, netesající hranaté kvádry, nýbrž kouzlící z každého rukávu jiné a roztodivné zákruty ze strun a akordů. Tomu nelze porozumět, a už vůbec ne odolat. Obzvláště, když po roztržení obručí psycho-pato-somatického úpění do toho konečně naplno spustí ve druhé polovině Pan Bubeník John Bonham (tehdy dvacetiletý) a pere to do nás nemilosrdně, aby se pak všechno pěkně navrátilo zpět na místo prvotního činu sténajících gejzírů. Ech. Kdo má uši k slyšení, slyš a zajíkej se v bezbřehém omámení a oslnění Hudbou.
Stojí za povšimnutí, jakými prostředky účinků svojí muziky chlapci Zeppelínovic vlastně dosahovali. Především je třeba ukázat na to, co použili, a neméně zajímavé je i to, co nepoužili. Nabízelo se jim toho ke zpracování opravdu hodně. Doba mohla stavět na post The BEATLES Mersey soundové náladě, silné taktéž ještě byly z druhé strany oceánu vibrace doznívajícího hippie narkotického sluníčkářství, jež transformovalo v holotropní psychedelii. Nedaly se přeslechnout různé druhy vokálně postavených souborů, The BEACH BOYS počínaje a třeba líbivými The ASSOCIATION konče. Nesmím opomenout nepřeberný zástup tradičních měkkýšů folkýšů, z nichž bych rád připomenul hlavně jméno Tim Hardin. Opět na UK i US scéně byly velmi populární jejich akustické zpívánky a poskytovaly inspiraci mnohým. Na opačné straně spektra byla seskupení muzikantů, kteří se snažili hudební vývoj posouvat co nejhlasitějším řinčením, a to nemuseli být hned VANILLA FUDGE, zkoušeli to podobně hutně i jiní, třeba BLUE CHEER nebo GUN. Neboť řezat do kytar, mlátit a do bubnů a u toho ještě ječet, komu z mladejch a neklidnejch by se to nelíbilo. Bítlsáci se nebezpečně blížili ke třicítce, tak museli přijít noví nářezové.
Úmyslně jsem v předchozím překotném výčtu nezmínil dva zásadní stylové fenomény. Jsou jimi blues a jazz. Tato stará tradice obklopovala a ovlivňovala vše vyjmenované, ať přímo, či nepřímo. Obojí je silně zastoupeno v soundu a feelingu LED ZEPPELIN a obojí je významně odlišuje od zbylých hard rockerů v mocné čtyřce. Co jsou Plantovy (Robert měl v té době teprve 20 let, ale s různými hudebními seskupeními se potuloval již od roku 1964) vokální kreace a improvizace beze slov? Předobraz najdete v jazzovém scatu. Page hraje na kytaru jazzově lehkou rukou, svoje riffy ohýbá nikoli do hutnosti neboli agresivity, činí je doslova bebopově hravými. Stejně tak Bonhamem řízená rytmika není zatížená bouchanice, ale přese všechnu jeho masivní údernost je jazzově skotačivá, hbitá, kličkuje mezi notami, v čemž mu John Paul Jones na basu excelentně sekunduje. Ovšem nic z toho neznamená, že by prvoposlechově měli LED ZEPPELIN působit jako jazzrockový soubor, nebo něco podobného. Vůbec ne, a tom mají zásluhu další výrazné aspekty, tedy zejména blues, jehož syrové nálady se drží jazzová hejna tónů a jsou s nimi pěkně ukázněně zakotveny na zemi. No, a celý tento originální sound je patřičně prokypřen folkovými prvky, čímž vzniká esenciální hudební hmota, ze které borci svými nástroji vytesávají roztodivná umělecká díla, jednotlivé skladby, alba, celou vlastní historii.
Pěkně vykreslit svébytnost využití vlastních schopností ve vytvořených skladbách lze při srovnání s podobně orientovanými kapelami. Nabízejí se hned dvě. Za prvé YARDBIRDS. V nich, jak jest všeobecně známo, Jimmy Page aktivně dva roky působil. Pokud si někdo poslechne album Little Games (1967) v naději, že se dostane k pramenům desky Led Zeppelin, bude s nejvyšší pravděpodobností velice zklamán. Nic takové se tam nenachází. Ani při třeskutě rozjasněné fantazii obsažená hudba nepředvádí nic jiného, než běžný tehdejší blues rock šmrncnutý psychedelií a popem. Z dnešního pohledu působí velice staromódně, ani ty čistě bluesové kousky nemají v sobě nic ze třaskavosti pojetí LED ZEPPELIN. Sice některé textové pasáže nakonec byly na pozdějších deskách použity, ale ani při nejlepší vůli hudební styčné plochy nenacházím.
Daleko zajímavější se jeví srovnání s debutem FREE, tedy deskou Tons Of Sobs (1969), která vznikala ve stejné době jako Led Zeppelin, také v Londýně, akorát v jiném studiu. FREE také tvořili způsobem invenčního přístupu k fúzi blues, rocku a dalších vlivů, také je zde skvělý zpěvák a neméně vynikající další instrumentalisté, také jde o zásadní debutové album. Zde si troufám říci, že jakási paralela existuje, deska vskutku v některých místech jakoby zarezonuje s recenzovaným albem. Je to dáno především dobou vzniku, podobnými studiovými přístroji, postupy a systémem práce techniků. Hodně podobná, zdůrazňuji občas a jen v některých aspektech, se mi jeví kytarová hra. Ale jinak je to úplně jiná káva, v tomto případě hodně černá, hutná a hořká. FREE ryjí temnou brázdu zemitými skladbami, Rodgersův zpěv je použit v kontextu vyznění hudby a nikdy nepřeletí její horizont. Ne, že by nemohl, ale nechce, jeho práce je více dělnická. Blues rock v provedení FREE je rozvinutí možností stylu s plným respektem k jeho historii. Ani špetka jazzového dovádění. Dodnes však tato deska dokáže rozdávat živou posluchačskou radost, aniž by vzbuzovala pocit zastaralosti, v tomhle ji také lze k debutu LED ZEPPELIN připodobnit. Ovšem oni samotní naproti tomu na svém vlastním albu použili blues (při vší úctě k němu) hlavně jako trampolínu k odrazu do skutečně nadoblačných výšin, a to je ten rozdíl, na který chci poukázat.
Teď zpět k tomu co nepoužili. Opět to markantně vyniká při srovnání s jinými bandy, co v té době táhly do kopce káru hudebního vývoje. Především, při vší žánrové rozevlátosti a nespoutanosti zůstali velmi purističtí ve výběru nástrojů. Nenajdeme na tomto albu použity smyčce (až na dvě výjimky, která opět ukazují Pageovu invenci v kompozicích Dazed And Confused a How Many More Times), dechy (výjimka je, tentokráte si zafoukal na Robert Plant na harmoniku ve skladbě You Shook Me), ani nějak širokou škálu akustických klávesových nástrojů a perkusí (zde se pouze jako host na tabla ve skladbě Black Mountain Side objevil Keňan Viram Jasani). Soubor prostě vsadil na vynalézavou práci s velmi úzkým počtem instrumentů, zato s tak širokou škálou využití, že nad touto dovedností přechází sluch. Současně se též neuchýlili k nějakým aranžérským přeplácanostem, přezdobenostem, sound je velmi přehledný až surově naturalistický, nástrojové linky jsou přesně vykresleny, nestává se z nich houština, co má ohromit. Preciznost práce se projevila ve službě skladbě, nikoli v jejím kašírování. To je ohromná věc, kterou lze při každém poslechu obdivovat.
Čím to bylo způsobeno, jak tento střízlivý přístup vlastně vzniknul? Domnívám se, že poměrně zásadní vliv měla Pageova (v době nahrávání alba mu bylo 24 let) dlouholetá praxe a na jeho léta neobyčejná zkušenost v desítkách různorodých kapel, v nichž jako oblíbený studiový kytarista měl možnost působit. Věděl dobře, kam a jak svoji vlastní kapelu směřovat. Další, velice určující zkušeností byla nezávislost. Peter Grant byl přesným opakem manažerů, kteří kapelu tlačí někam, kde není sama sebou, jen aby se zalíbila vydavatelské firmě. Grant byl naprosto zásadní personou, buldozer, co neoblomně hrnul spoustu problémů pryč od kapely. Postaral se o všechno zásadní a to zcela nekompromisně. Tím se LED ZEPPELIN vyhnuli údělu mnohých úspěšných jmen, na kterých se napakovali různí podloudníci. S Grantem nic takového nehrozilo, a tak si po celou dobu existence souboru mohli užívat šťastných hvězd tvůrčí svobody a existenční nezávislosti.
Your Time Is Gonna Come je taková skoro úplně normální písnička. Tedy alespoň ve srovnání s ostatními. Výrazem lehce sborově posunutá do dob minulých, kdy si hippísáci bezstarostně prozpěvovali o slunci, lásce a svobodě. Je usměvavá a lehce melancholicky působící, nehledě na textovou stránku, která naštěstí není podstatná, neboť v ní nic hlubokomyslného nenajdeme. Jediné, co zaujme, je posedlost slůvkem „Time“, které se v názvech písní na desce objevuje hned 4x, což asi něco znamená. Problém s lyrikou zato není třeba řešit v organicky navazující instrumentálce Black Mountain Side. Čím méně slov, tím více uhrančivého kouzlení s nástroji. V nejkratší skladbě na albu se daří vytvořit tajuplnou atmosféru a její mírně mystický nádech je další vítanou barvou na paletě hudebního obrazu. Navíc, společně s Dazed And Confused a How Many More Times je tato skladba určitým předznamenáním budoucího vývoje a směřování souboru.
Communication Breakdown tvoří jednu ze dvou charismatických a nekompromisních metelic na desce. Spolu se singlovkou Good Times Bad Times se vlastně jedná o jediné dva tracky, které beze zbytku naplňují označení hard rock. Zde je image kapely krajně tvrděšutrózní, jen to řinčí, duní a rachotí. To se náhle změní v dynamickém zvratu, jenž má podobu další bluesové klasiky I Can't Quit You Baby. Song je v podání kapely předveden jako naturální úkaz stojící podél cesty, jako menhir ukazující coby otlučený boží prst do nebe, přičemž je pevně zakotvený v zemi. Dává pevný bod v rozvířeném vesmíru této desky.
Vzápětí přichází závěrečná dlouhá kompozice, vrcholný opus How Many More Times, který je monumentálním zakončením alba. Jak se u dobrých nahrávek na konec nikdy netěším, tak tady mám pořádný důvod, abych se ve finále naopak v pohodě usmíval. Ta skladba je mimořádně uhrančivá. Jakoby nám chtěli všichni pánové ukázat, že doteď to bylo jen takové kočkování, a teprve tady nám předvedou, zač je toho trsátko, palička, klapka, basobrnk, i mikrofon. Už vlastní úvod vedený zvláštním exotickým děrvišským tanečním krokem dovede aktivovat v mysli i ty mozkové zákruty, co většinou odpočívají. Zvukomalebnost a mnohovrstevnatost nálad je v eposu o hledání svého místa v čase doslova nebetyčná. Skladba má v sobě tu vzácnou vlastnost, kdy umí zcela srozumitelně vyprávět příběh, vnímáme jeho vývoj, vrcholy a pády, bez dechu sledujeme zápletku a čekáme na rozuzlení. Trvá jenom osm a půl minuty, uteče však velmi rychle, tak jako celá deska. Po tomto strhující zážitku je třeba pomyslnou jehlu nasadit zpět do první drážky A strany a nevěřícně hudební epopej Led Zeppelin vyslechnout opakovaně. Přinejmenším proto, aby si člověk uvědomil, zda sní či bdí, neboť bezprostřednost fantazijního zážitku je natolik silná, až může ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Během mnoha a mnoha vyslechnutí alba se v mysli vynořují různorodé imaginativní představy. Taktéž se nelze ubránit jistým reminiscencím a asociacím. Dosti neodbytně se na povrch derou, kupodivu, Jim Morrisonovští The DOORS. Čím to, táži se. Otázka je však řečnická, poněvadž odpověď je nabíledni. Je to zase, jen a pouze blues. Pralátka, kterou jako houba nasákly obě skupiny, a vlastně i všechny další v tomto textu zmíněné. Z každé odkapává v jiných odstínech a rytmech, každá abstraktní metodou drippingu vykresluje jinak laděné obrazy, ale ten stejnorodý otisk je znát velmi výrazně.
První album LED ZEPPELIN je Muzika vyrostlá ze země, každý song je hrubě otesaný kámen, porostlý lišejníkem, vytlučený rytmy bouří, úhozy ostrých poryvů větrů, švihanci dešťů na ostrovních skalách. Je z nich vystavěno hudební obydlí, do něhož se lze schovat, složit hlavu, přečkat nepokoj, nabrat sílu. Jeho okny je vidět celý vesmír, jeho dveřmi vcházejí všechny pozemské i mimozemské entity. Jak je komu libo, kdy je komu třeba. A dodávat více naopak není třeba. Prostě tu je první nejlepší album LED ZEPPELIN všech dob, jak v rámci diskografie, tak v rámci veškeré hudby světa.
Zvuková poznámka. Původní excelentní zvukový charakter nahrávky, ať v technickém, tak dojmovém smyslu, byl následně mnohokráte podroben remasteringu. V průběhu času se pokusů „vylepšit“ zvuk vyrojily desítky a vcelku očekávatelně nevedly k ničemu pozitivnímu. I když se neudál nějaký fatální průšvih, to si naštěstí Page uhlídal, a ani ke stáru nepodlehl tak časté tendenci ke zprasení soundu, je zbytečné si taková vydání pořizovat. Z plastické zvukové krajiny se na nich postupně stává 2D placka, sice jen částečně a v dílčích projevech, zato zcela zbytečně a nepřínosně. Po absolvování srovnání se všemi možnými autorizovanými i neautorizovanými masteringy mohu zodpovědně a výslovně doporučit různá prvovydání do roku 1990, která nejlépe zachovávají autenticitu studiového mistrovství rockového kvartetu tak, jak bylo zaznamenáno během pár týdnů na přelomu září a října 1968.
***** |
Registrace nového uživatele 
