Led Zeppelin - Through The Out Door – 1979
Tak mám za sebou další maratón. Skoro dvouměsíční. A opět jsem nejen velice spokojen, ale přímo nadšen, protože jsem si všemi těmi poslechy a následnými pokusy o napsání recenzí ujasnil svoje myšlenky a názory na Led Zeppelin. A to je skvělé - pro mě je to velice zábavná, radostná, smysluplná a důležitá činnost. Jak jsem se u Presence dočkal překvapení, dal mu plnou palbu a obával se, že u Through The Out Door se mi nic takového nestane, tak vlastně částečně stalo. Není to sice bomba, ale budu, jako již několikrát v minulosti, silomrdný, protože mám tuhle kapelu opravdu strašně moc rád. Všech osm alb je vynikajících, a teď se tedy můžu vrátit k tomu, co jsem psal v prvním odstavci recenze na jedničku, totiž, že Led Zeppelin jsou jednou z mála kapel, jejímž všem albům bych dal klidně plnou palbu. A když tak o tom přemýšlím, tak možná jedinou.
Poslední studiová deska Led Zeppelin obsahuje sedm skladeb – tři (skoro, asi, pesudo) bomby, tři zvláštnosti, až podivnosti, a jednu bolnosladkou věc na hranici kýče, kterou je All My Love. Faktem ovšem zůstává, že ta hranice je (pro mě) až o něco dál, takže mi tahle písnička nevadí. Stejně tak mi nevadí podivnost číslo jedna, což je Fool In The Rain, asi ta nejzvláštnější skladba, jakou kdy Led Zeppelin natočili, ovšem mám jí rád, a vlastně nedokážu ani úplně přesně říct, proč, co se mi na ní tak líbí. Možná ta podivná kombinace jakési nové vlny a toho zvláštního rytmu, kdy zejména uprostřed to zní jako z nějakého brazilského karnevalu, možná ty tympány nebo rototomy nebo tabla nebo na co to tam Bonham hraje všechny ty různé breaky, možná to kytarové sólo, které je nějaké přebuzené nebo co. Nebo co? Tohle je fakt zajímavá skladba, která klidně může rozdělit všechny (dva) fanoušky kapely, kteří píšou o kapele recenze. Jako, že si umím představit, že někomu (třeba mně) se líbí a pro někoho to může být pěkný vopruz, až voser. Hehe. Podivnost číslo dvě (odstupňoval jsem si to ne podle pořadí, nýbrž podle úchylnosti, hehe) je South Bound Saurez, kterou nemám rád, nelíbí se mi, nemusím jí. A pořadové číslo tři má potom Hot Dog, skoro až se mi chce napsat odrhovačka, zase pokus o nějaký kántry rock & roll nebo co, a zase nepovedený, jako v případě Candy Store Rock z předchozí desky.
Tak a teď pojďme na ty nejlepší skladby z alba. Je to samozřejmě hned úvodní In The Evening, která začíná krásnou, minutovou předehrou. Jsou tady skvělé klávesy, nejspíš nějaký syntezátor, v polovině výborné sólo na kytaru, a v poslední minutě perfektní gradace s přidáním kytar. Taky parádní basa, Jones tady doslova trčí. Skoro bomba, asi nebýt té délky. Což platí i o skladbě Carouselambra. A tak pro mě je z celého alba nejlepší závěrečná I'm Gonna Crawl, kde jsou to Led Zeppelin skoro jako v dobách největší slávy. Jediná „čistokrevná“ bomba a velice důstojné rozloučení, i přes ty evidentní problémy, které měl se zpěvem Robert Plant.
Jak Presence působila (na mě) tak nějak celistvě, semknutě – a taky dost tvrdě - Through The Out Door je takové jakoby bezradné, unavené, roztříštěné, někdo tu rozmanitost stylů může vnímat pozitivně, mě se to ale nelíbí. Je fakt, že se kapele opravdu neděly pěkné věci, jak psal Honza i Jirka, a jak všichni víme. Některé se ovlivnit nedaly – v srpnu 1975 vážná dopravní nehoda Planta a jeho ženy, o dva roky později smrt Plantova pětiletého syna … ovšem poslední deska Led Zeppelin je vlastně tak dobrá zejména díky Plantovi a nejvíc asi Jonesovi, kteří byli pravděpodobně „čistí“, zatímco Bonham dával spíš přednost alkoholu a Page heroinu, než kapele. Taky je tady oproti Presence mnohem méně kytary a většina aranží stojí na klávesách.
Na úplný závěr jsem se podíval na koncert Knebworth Festival z roku 1979, který jsem neznal. Trochu jsem očekával, že třeba díky němu dám i poslednímu albu Led Zeppelin plnou palbu, což se, bohužel, nestalo, a místy jsem měl co dělat, abych to nevypnul a dokoukal do konce. I tady to víceméně drží nad vodou Plant a Jones, Page je nejen značně vyhublý, ale skoro celou dobu se tak nějak nepřítomně až přiblble usmívá a Bonham vypadá o deset let starší a taky místy hodně z formy. Je tu několik málo světlých okamžiků, třeba vynikající Nobody's Fault But Mine, kde Plant zpívá fantasticky, aby hned v následující Over The Hills And Far Away člověk přemýšlel, co to je vlastně za skladbu, protože tady je zpěv tak mimo, že se to fakt podle něj ani nedá poznat. Výborná je zde Sick Again, třeba v Achilles Last Stand jsou strašný ty stopky, nejhorší pak asi je Trampled Under Foot, zbytek, tedy drtivá většina je buď jakžtakž slušná nebo „jen“ špatná. Vím, že Led Zeppelin dva roky nevystupovali živě, ale u takové kapely to neberu jako nějakou omluvu. Tenhle koncert je o několik pater níž, než ty ostatní, které jsem viděl. A na nejnižším patře ze všech je i album Through The Out Door. Přesto Led Zeppelin miluju a jsou pro mě jednou z nejlepších kapel, které jsem v životě poznal.
7,5/10
No, a díky tomu, jak se recenzování Led Zeppelin, probíhající už od 1. května, nějak zaseklo, jsem si dal minulý týden ještě jedno kompletní kolečko, což se ukázalo jako vynikající nápad, a tahle kapela u mě znovu stoupla v ceně, ač se to zdá vlastně nemožné.
Genesis – Yes – Led Zeppelin. Nevím přesně kdy poprvé jsem si tohle uvědomil nebo to asi i vyslovil, určitě už někdy na střední škole. Je to takový můj trojlístek nejlepších kapel - a taky nejzásadnějších - které mě začaly ovlivňovat už před více, než čtyřiceti lety, a jsem opravdu moc rád, že jsem si teď, v roce 2021 mohl potvrdit, že Led Zeppelin jsou pro mě tak důležití a stěžejní. V úterý jsem si poslechl první dvě alba. Byl jsem nadšen a neměl jsem žádnou výhradu, neslyšel jedinou slabou skladbu, nenašel nic, co by mi můj zážitek zkazilo. Napadlo mě, že jsem byl nadržen po dvoutýdenní dovolené a posluchačském půstu, ale nymyslím si, že by to hrálo nějakou zásadní roli. Ve středu jsem si dal trojku a čtyřku. A jestliže mi první dvě alba připadala bezchybná, u těchto dvou jsem byl naprosto u vytržení a nechápal, co se to děje. Tentokrát mi čtyřka připadala o fous lepší – a naprosto geniální a neuvěřitelná. Jo a The Battle Of Evermore je pravděpodobně nejlepší skladba na desce, a jedna z nejlepších, jakou kdy kapela nahrála. Taky jsem znovu musel ocenit, jak je každá deska jiná, přesto, že byly nahrávány víceméně po pár měsících za sebou. V sobotu pak přišlo na řadu Houses Of The Holy a Physical Graffiti. Po čtyřce se asi dal čekat alespoň nějaký propad, jenže místo toho přišlo další geniální – a zase jiné, tentokrát, jako, že opravdu hodně jiné – dílo. Nádhera, dokonce ani D'yer Mak'er mě nesral. A Physical Graffiti? K tomu opravdu nemám co říct, pro mě nejlepší album, jaké kdy Led Zeppelin vydali. A nakonec v neděli jsem si ještě poslechl Presence a Through The Out Door.
Kdysi (23.12. 2018) tu kdosi (já) napsal o jakési (Jethro Tull) kapele, že jejich prvních čtrnáct alb je jako čtrnáct osmitisícovek světa – samé vrcholy. U Led Zeppelin mě napadlo, že mají osm čtrnáctitisícovek, hehe.
|
Registrace nového uživatele 
