Marillion – Anoraknophobia
Jak jsem se dočetl první crowdfundingové album na světě. To je jistě velmi progresivní. Obal je dost strašný. Čekal bych podle něj punk pro třináctileté, snad i se sprostými slovy. Místo toho jsem dostal další album experimentující s různými soudobými hudebními styly a zase trochu jinak než marillion.com. Některá (hodně) míst na Anoraknophobia působí jako že kluci poslouchali Portishead. Ale podobně jako už v případě House bych řekl, že tenhle vliv uchopili hezky a použili ho jako aranžérskou inspiraci pro své tradiční melancholické balady. Jinak je album plné kvalitního elektro-funky promíchaného s u2ovským pop-rockem, občas trochu přitvrzeným. A to nezní špatně.
Between You And Me má krásný klavírní úvod, který zní jako doprovod k němému hororu. Ale pak je to takový asi celkem dobový brit-pop. Hudební doprovod by asi mohl být méně kolovrátkový (to vlastně celá melodie). Je to celé dost přeřvané, vespod je nějaké trendy naprogramované šustění a oscilování. Třeba v páté minutě je moc pěkný klavír, ale v aranži je doslova utopen. Prostřední část a lehce orientálně laděné sólo tomu dodají trochu popové psychedelie. Dobrá věc na úvod.
Quartz je hodně zajímavý song. Začíná to jako atmosférický funky jam – hlavně trio Rothery, Trewavas a Mosley mě tímhle dost překvapuje. Pak se z toho vyloupne silná a klasicky marillionovská píseň. Moc se mi líbí basa a refrén. Dramatický prostředek zní jako King Crimson 90. let. Pak nastoupí zajímavá snová klávesová pasáž. Poslední dvě minuty stojí na Hogarthově výborném zase lehce stingovském výrazu. Tohle je opravdu vynikající skladba.
Map of The World začíná velice slibně, ale ve zpívané části trochu spadne. Refrén není špatný, ale ani strhující. Je to takový skoro kandidát na hit (taky je s pěti minutami nejkratší, hehe), ale jenom trochu. Hogarth místy dělá takové divné trylky, které mě v jeho podání ruší („Watching the people on the strEEEt today“ … „This is the day she WAAlks away“). Ale není to špatná věc, dá se poslouchat, už kvůli tomu kytarovému sólu.
When I Meet God mě ze začátku nepřesvědčovala, zní to jako hodně vyklidnění U2. Nějaká atmosféra tam je, ale naštěstí včas přijde změna, moc pěkný instrumentální motiv s cellem. Postupně jsem ale první části přišel na chuť. Druhá část je výborná. Klidná hudba proplétajících se kytar a varhan a do toho zase jedno z míst, kde je Hogarth velmi silný a přesvědčivý. To je krása, jen se k ní musíme prospat z první části. Kelly tady hraje krásné hammondy a podobné syntezátorové trylky jako měl McCartney na Band On The Run. Pak to začne pomalu odplouvat za teskných zvuků Rotheryho kytary a syntezátorového lesního rohu. Povedený konec. Tuhle skladbu jsem postupem vzal na milost a druhá polovina je opravdu fantastická.
The Fruit of the Wild Rose opakuje kouzlo Quartz – blues-funkový úvod a pak přerod do marillionovské balady. Protože kapela umí hrát, tak i tohle je radost poslouchat. Vynikající je tu Mark Kelly. Melodie možná není z nejsilnějších, ale baví mě. Zajímavá je část od cca 3:15, která zní jako staří Marillion. Pak se dokonce dočkáme vyprahlé akustické funky-bluesové kytary. Elektrické kytarové sólo na mě působí jako kdyby to bylo z desky Doyla Bramhalla II. Je to skvělý jam. Je neuvěřitelné, jak je tahle kapela výborná i v naprosto nečekaných žánrech.
Separated Out je hodně dobrá kytarová riffárna s u2ovskou melodií zpěvu. Bicí jsou až grungeové. Nesedí mi až ta kolotočová vsuvka. Skladba má jistě nějaké to důležité poselství, po kterém jsem ale neměl čas pátrat. Tvrdý (na poměry Marillion) konec je taky fajn.
This is the 21st Century je hodně a la Portishead apod. Sice v té době už celkem všudypřítomný rytmus bicích, ale atmosféra je výborná. V melodii zpěvu se mi líbí ta změna „That everything could be explained“. To by měli dělat častěji. Refrén je taky povedený. Skladba graduje tempem ledovce, a i když nakonec přes Rotheryho orientální kudrlinky moc k ničemu nedospěje, je taky hodně dobrá.
Závěrečná If My Heart Were a Ball, It Would Roll Uphill je další velká trefa do černého. Tvrdá věc s ufosynťáky a vynikajícím, strhujícím refrénem. Do toho super basa. Pak najednou střih a klidnější, ale pořád naléhavá (krásný zvuk kláves) druhá část a samozřejmě už očekávaná závěrečná gradace. Fantastický závěr alba.
Album je výborné, pestré, má jen pár trochu slabších míst. Asi mohlo být o čtvrtinu kratší – přijde mi, že si řekli, že každá skladba bude tak dlouhá, aby se u ní dalo usnout. Ale zase ty aranže si o to říkají a je fakt radost tuhle kapelu poslouchat i v těch jamovacích pasážích. Je to úplně jiná kapela než v těch puristicky sevřených art-rockových začátcích s Fishem i s Hogarthem. Nezkoumal jsem texty, ale přišlo mi, že je to takové klasické Neil’s Heavy Concept Album od řešení zásadních filozofických otázek až po She's got a map of the world, la la la… Možná při dalších posleších. S hudbou jsem opět nadmíru spokojen.
5/5 |
Registrace nového uživatele 
